Já. | Hřejivá výzva 3

Jednou jedna mladá slečna
počítala nekonečna.
Nedokázala se smířit,
přestat kolem barvy vířit...
modrá, žlutá, zelená.



Vždycky byla trochu jiná - 
napůl pilná, napůl líná.
Často taky zoufalá.
Ale pořád doufala...
nepadla na kolena.

Své okolí nechápala,
a většina se jí smála.
Nedůvěra zastihla ji -
vždyť přede mnou něco tají!
Potom se rozplakala.

Nechtěla věřit nikomu,
kdo tu vládne tomu klamu?
Zmatená a vyděšená
seděla tiše jak pěna.
A už nepočítala.

Začala brnkat na struny
(na harfu hrát totiž umí)
by to ticho prolomila.
Hrála jemně jako víla.
Hrála, by zapomněla.

Hudba kolem linula se
a tady v celé své kráse
polovina osobnosti
toho všeho měla dosti.
A ta druhá mlčela.

Tato báseň je součástí hřejivé výzvy, zadání bylo použít slova: modrá, nedůvěra, polovina, brnknout. Snažila jsem se ji napsat tak, aby vyjadřovala několik různých lidí -  zasněnou kreativní duši, dívku vyčleněnou z kolektivu, zklamanou a vyděšenou osobnost, která má strach z lidí kolem, dívku, ve které se probouzí nový talent, o němž ještě neví, rozpolcenou osobnost. Vlastně jsem tak trochu popslal sama sebe.

Doufám, že se vám moje báseň líbila...

Marky