Cestu jsem si užívala | Rozhovor s Dominikou Gawliczkovou

Besedu Dominiky Gawliczkové na Humbookfestu si nemohl nechat ujít snad nikdo, kdo miluje cestování. Tahle metr a půl vysoká blondýnka totiž projela na motorce Jižní Ameriku křížem krážem a napsala o tom knihu. Když se mi naskytla možnost natočit s ní rozhovor, samozřejmě jsem si ji nenechala ujít - a tady je výsledek. Najdete v něm všechno od tipů na cestování a průběhu vydávání knihy přes zařazení do Bradavické koleje až po plány na příští cesty...

Jak ses dostala k motorkám?

Už jako malá jsem jezdila s tátou na motorce - on si ji pořídil, když mi bylo asi deset a mě hrozně bavilo s ním jezdit jako spolujezdec. Asi ho to už pak nebavilo, protože mi ve třinácti pořídil moji vlastní. Dostala jsem malou dětskou crossku. Hned při druhém rozjezdu se mi to zvedlo na zadní a málem jsem zbořila plot, ale chytlo mě to.

Před Dominikou na cestě po Jižní Americe jsi psala ještě jednu knihu, kterou sis vydávala sama. Jak bys srovnala ty dvě zkušenosti?

Ta první knížka byla úplně malinká a vyšla zcela mimo vydavatelství. Vydávat knížku v nakladatelství je složité, protože je tam zapojená spousta různých lidí. A já mám ráda všechno pod kontrolou, takže to pro mě bylo docela těžké. Vždycky jsem všechno chtěla mít tak, jak jsem to chtěla. (smích) Takže na domluvu to bylo docela náročné, ale myslím, že se to podařilo, a že z toho máme radost obě strany.

Mluvila jsi nějak do ilustrací?

Jasně, já jsem hlavně ilustrátorku sehnala sama. To je slečna z Prahy, která dělá opravdu božské ilustrace a dělala už více knih. Mně se líbilo, že do toho dala takové dívčí prvky. Ta obálka mi připadá hodně dívčí, byť je to vlastně cestopis. Zároveň tam ale nejsem jenom já na motorce - chtěla jsem, aby obálka měla nějaký význam. Aby se na ni člověk podívala a byl zvědavý, co to je, aby z ní měla nějaký pocit. Je vidět kontrast mezi tím, že mě chvílemi všechno hrozně baví, a pak se to celé po... (smích).

Mám dojem, že se kniha propaguje jen na základě negativních zážitků, nemrzí tě to trochu?

Mírně. Na druhou stranu to je prostě to, co dělá ten děj zajímavým. Nicméně já jsem si cestu užívala - ačkoli spousta lidí zřejmě ten pocit nemá, protože se mi děly jen strašné věci. Ale to tak vůbec není. Kdybych mohla, tak jsem teď zpátky v Jižní Americe a užívám si to zase. Byť to bylo náročné a po... se všechno, co se po... mohlo, tak se mi to hrozně moc líbilo.

Do jaké Bradavické koleje patříš?

Já jsem viděla jen filmy... nevím. To už je moc pokročilá knihomolská otázka. Musíš mě někam přiřadit. (Já bych řekla Mrzimor.)  Nebudu se přít (smích).

Psala jsi text samotné knížky převážně na cestě?

Snažila jsem se, ale protože jsem dělala fotky dlouho do noci (upravovala jsem je a dávala na Facebook), tak na tu knížku vyšly vždycky už jen poznámky. Někdy jsem psala i delší texty, ale z velké části je to psané až doma. Při své první dlouhé cestě jsem s sebou neměla ani notebook, jen takový ručně psaný deníček. Teď už je toho ale tolik, že bych se zbláznila. Určitě by to šlo, ale hrozně bych se bála, že o to přijdu. Zálohování mi prostě dává větší klid.

Je něco, co jsi před cestou vážně řešila, a pak to bylo úplně jedno?

Chtěla jsem se vejít do tří měsíců a vrátit se do školy. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla v Ekvádoru rozbitou motorku, věděla jsem, že už to nestihnu. A pak už to bylo úplně jedno... Ale tím, že už to není moje první cesta a mám nějaké zkušenosti, netahám s sebou věci, které nepotřebuju. Všechno, co mám, použiju. Jen tu plyšovou opičku jsem si koupila v Peru - zachránila jsem ji z regálu na benzince.

Jak moc ses naučila španělsky a jak moc ti na tom vlastně záleželo?

Mě jazyky hodně baví, na druhou stranu mě hodně baví i to, když si s lidmi tolik nerozumím. Třeba když jsem byla v Austrálii a se všemi jsem si rozuměla, tak najednou odpadla ta hravost z diskuze. Na konci cesty po Jižní Americe jsem se domluvila. Sice v infinitivech a výhradně v přítomném čase, ale cokoliv jsem potřebovala, to jsem zvládla - i roznášku pizzy po telefonu! Když se mnou někdo ke konci cesty chtěl mluvit anglicky, už mě to nebavilo a chtěla jsem si s ním povídat španělsky.

Jak sis sháněla finanční prostředky na tak dlouhou cestu?

Mě živí přednášky o těch cestách, objíždím s nimi celou Česko republiku. Něco mám i z té knížky. Mám to štěstí, že psaním a mluvením o cestování si můžu vydělat na cestování samotné. Na druhou stranu to člověk musí dělat pořád a stále je potřeba něco nového vymýšlet, což je dost náročné.

Plánuješ nějakou další cestu?

Teď se učím japonsky, příští rok bych chtěla na motorce do Japonska. Buď si ji tam půjčit, nebo koupit... Už mám vytipovanou spoustu míst a moc se na to těším. Hodně mě láká ta zvrhlá kultura, protože Japonci jsou hodně jiní. Japonštinu jsem začala právě proto, abych sis nimi mohla trochu popovídat. Nevím, jestli se mi to podaří, protože je to vážně těžký jazyk... Mají dvě abecedy - ty už umím - a k tomu tisíce čínských znaků, které si adoptovali a používají je. A pro přečtení základního textu je potřeba umět aspoň dva tisíce těch znaků. Takže mám co dělat. Trochu se bojím, že na učení nebudu mít dostatek času. Ale ráda bych se dostala blíž k místním bez nutnosti být odkázaná na angličtinu.

Kdybys měla doporučit jednu zemi v Jižní Americe, která by to byla?

Asi jak pro koho. Pro někoho, kdo chce vidět co nejvíc památek a ohromujících věcí asi Peru nebo Bolívie. Ale mně jde hodně o ty lidi a je mi daleko příjemnější vidět tu autentickou atmosféru - a to je právě Paraguay. Tam jsou všichni vysmátí. Na severu (Peru, Kolumbie, Ekvádor, Bolívie) se všichni straně mračí, jsou nedůvěřiví a jsou na to hrdí. A jsou zvyklí na turisty, takže se k nim člověk tak snadno nedostane. Ale v Paraguayi žádné turisty nemají, takže jsou nadšení, veselí a pohostinní. A samozřejmě Uruguay, kde je to hodně podobné, ale o malinko civilizovanější.

Přivezla sis dom nějaký zvyk?

Piju terere, nebo i maté. Taky se nemůžu zbavit jihoamerické hudby. Když jsem tam jela, tak jsem ji nesnášela. A ona hrála všude! Ale po nějaké době se to zlomilo a najednou jsem zjistila, že mi chybí. Takže jsem ty písničky začala stahovat a od té doby je poslouchám. Je to hrůza, poslouchám toho víc než písniček v angličtině! Ale nemůžu se jich zbavit - psala jsem u nich i knížku, abych se hodila zpátky do té nálady.

Po čem se ti nejvíc stýskalo z Česka?

Možná topení. (smích) A taky fakt, že člověk může hodit toaletní papír do záchoda a spláchnout. To v přednášce není, ale skoro v celé Jižní Americe musíte házet papír vedle do koše, jinak by se záchod ucpal. Člověk si na to zvykne, ale je příjemné se v tomhle ohledu vrátit do Evropy... A taky pitná voda z kohoutku je opravdový luxus, který my si tady vůbec neuvědomujeme. Tam to nejde. Když si člověk nekoupí vodu v lahvi, tak ji prostě nemá.

Co bys doporučila těm, kteří by chtěli začít cestovat a neví, jak na to?

Ať se nebojí. Ať nic zbytečně neřeší, ale na druhou stranu ať si trochu zjistí, kam jedou. Mně se zdá, že se poslední dobou všichni strašně rozcestovali. to je samozřejmě dobře, ale spousta lidí do toho de strašně bezhlavě a myslí si, že je to hrozně jednoduché. A pak se diví, že to as tak jednoduché není a že je dobré si něco zjistit dopředu. I když záleží kam - třeba po Evropě je to "vyrazte a neřešte nic". Ale do nějaké složitější destinace je potřeba se aspoň trošku zamyslet.

Mockrát děkuji Dominice za rozhovor a doufám, že si její knížku přečte co nejvíc lidí, protože vážně stojí za to! Pokud byste chtěli sledovat její další cesty, stačí dá like její stránce na Facebooku. Knihu Dominika na cestě Jižní Amerikou si můžete pořídit tady.

Marky

P. S. Jedná se o zkrácenou verzi rozhovoru, nějak jsem těch otázek nakonec stihla položit víc, než jsem čekala... Do které Bradavické koleje byste Dominiku zařadili vy?