Sarkastická teenagerka, kterou nedokážete nenávidět | Solitaire - recenze

Název: Solitaire
Název v originále: Solitaire

Autor: Alice Oseman

Nakladatelství: CooBoo

Žánr: YA, román

Počet stran: 332

Myslím, že na tomto místě se hodí oficiální anotace: Pokud by vás to napadlo, tak tohle není žádná love story. Victoria Springová je sarkastická teenagerka s mindráky, blogem a bratrem sebevrahem. Celý její život je vlastně úplně o ničem, než se potká s Michaelem Holdenem. A než začne Solitaire. Pak se její stereotypní život (pokud se to flákání od ničeho k ničemu dá vůbec životem nazvat) obrátí vzhůru nohama.

"A kdo jsi ty, Victorie Springová?"

Nenapadá mě nic, co bych mu řekla, protože přesně taková by byla i moje odpověď. Nic. Jsem vakuum, jsem prázdno, jsem nic.

Na Solitairu je vlastně nejzajímavější sama hlavní hrdinka, kterou budete zároveň milovat a nenávidět. Protože ti z vás, kteří jsou v jejím věku, si chtě nechtě musí připustit, že se jí v něčem trochu podobají. A, řekněme si to na rovinu, připustit něco takového vůbec není lehké. Tori nenávidí knihy, je příšerně egocentrická, veškerý čas tráví spánkem, koukáním na filmy a blogováním... ale nejhorší je, že ze všeho nejvíc nenávidí sama sebe.

Náhle se však na scéně objeví Michael Holden, který se za každou cenu snaží stát Toriiným kamarádem, a Solitaire - organizace, která páchá všemožné trestné činy na Toriině škole, aby studentům znevšednila nudné školní dny. V tu chvíli se Tori začne pomalu ale jistě měnit. Její dosavadní život se hroutí, ale vzniká nový, který jí ten předchozí může nahradit.

Tori je po dočtení knihy poměrně těžké nenávidět. Aspoň já ji nenávidět nemohla. Změnila se k lepšímu o tolik, že se to snad ani nedá popsat. Jistěže nebyla ani ke konci dokonalá, ale zlepšení zkrátka bylo znát. Také mě překvapil vývoj ostatních postav, hlavně Becky a Michaela. Všichni jsou popisováni z Toriina pohledu, protože kniha je psaná v ich-formě. Z toho důvodu vidíme všechny hlavní i vedlejší postavy kromě Tori "skrz prsty". Přesto nám autorka dává možnost si na ně utvořit vlastní názor, který se od Toriina může absolutně lišit.

Michael je magor. Ne v tom špatném slova smyslu, ale rozhodně je blázen.
"Je to nefér," pokračuje. "Škole na tobě ani trochu nezáleží, pokud nejsi dobrej v sepisování věcí nebo pamatování si věcí nebo řešení pitomejch matematickejch rovnic. A co ostatní důležitý věci? Jako třeba to, že je někdo slušnej člověk?"
"Já školu nenávidím," podotknu.
"Ty nenávidíš všechno."
"To je vtipný, protože je to pravda."

Alice Oseman za stvoření Solitairu opravdu obdivuji. Nejen kvůli tomu, že byla v osmnácti letech schopná napsat světový bestseller, ale také proto, že to není žádný kýč. Solitaire je strhující kniha, která přináší spoustu napínavých, nebezpečných, ale realistických okamžiků a děsivých odhalení. Specifickým znakem této knihy je její bezprostřednost. Alice Oseman knihu psala v době, kdy měla do středoškolské společnosti a způsobu myšlení přístup a leccos z toho, co v knize zpracovala, si nejspíš sama prožila.

Jak už jsem jednou zmínila, tuto skvělou sarkastickou knihu bych doporučila hlavně teenagerům v Toriině věku (tj kolem šestnácti let). Určitě se u ní zasmějete, popláčete, popřemýšlíte a srovnáte myšlenky. 

Důvod, proč nejsem o Solitairu schopná napsat souvislou a smysluplnou recenzi, je mi už čtvrtým dnem záhadou. Přesto se vám ale, jak jste doufám pochopili, snažím naznačit, jak jedinečná tato kniha je. Proto jí jednoznačně dávám pět hvězdiček.

Marky