Detektivka a chemie v jednom. | Vražda není hra - recenze

Název: Vražda není hra
Název v originále: The Weed That Strings the Hangman's Bag

Autor: Alan Bradley

Nakladatelství: Knižní klub

Žánr: detektivka, beletrie pro děti a mládež

Série: Flavia de Luce #2

Počet stran: 304

Do vesnice Bishop's Lacey přijíždí známý loutkář Rupert Porson se svou asistentkou Niallou. Okamžitě se seznamují s Flavií, vypravěčkou tohoto příběhu. Flavia je zvláštní dítě. Žije s nenáviděnými sestrami a konzervativním otcem v rodinném sídle a odmalička ji fascinuje chemie, především jedy. Flavia hned po příjezdu loutkářů pozná, že tu něco nehraje. Stane se svědkyní další vraždy? Nebo snad jde o jiný zločin? A proč všechny stopy směřují k dávné místní tragédii?

Na začátek je potřeba zodpovědět otázku, proč jsem vlastně tuto knihu četla. Je to proto, že spojuje dva mé velké zájmy - chemii a detektivky. Žádnou podobnou knihu ani sérii jsem ještě neviděla. Proto ji mohu jen doporučit těm, kteří mají tyto dva zájmy společné.

Teď se ale dostávám k samotné knize. Nepřipadá vám název trochu kýčovitý? Mně tedy rozhodně ano! Původní název knihy je skvělý a vystihuje příběh, který Flavie vypráví, ale český název pro jakoukoliv detektivku se pro tak specifickou knihu vážně nehodí...

Kniha by se dala rozdělit na dvě části. V první části (asi 200 stran) se seznamujeme s prostředím, stane se zločin a  neobjevují se žádné nové informace. Ve druhé části (asi 100 posledních stran) se dozvídáme všechny informace, Flavii se podaří je pospojovat a vše se vyřeší. To opravdu není optimální rozložení knihy. V minulém díle se Alanu Bradleymu podařilo děj lépe rozprostřít, a tak byla kniha napínavá. Ve druhém díle to bohužel nedokázal zopakovat.

Dalším negativním bodem knihy je předvídatelnost. Musím přiznat, že mě ani zločin, který se stal, ani zápletka nijak nešokovaly. Vše bylo jednodušší, než jsem si myslela a na spojovací nit celého zločinu jsem přišla mnohem dříve než Flavia a mnohem dříve, než by se to podle mého názoru čtenáři detektivky mělo podařit. Zkrátka a dobře jsem se při čtení moc ničemu nedivila, vše se mi zdálo příliš přízemní.

My všichni jsme loutky, které Bůh - nebo Osud - nebo chemie, říkejte si tomu, jak chcete, poslal na jeviště, kde si nás Rupertové Porsoni a Muttové Wilmotti tohoto světa natáhniu na ruce jako rukavičky a manipulují s námi.

Ačkoliv Alan Bradley disponuje skvělými vlohy pro psaní, především popisování okolností a postav, v knize Vražda není hra jeho talent příliš nevynikl. Kniha byla sice skvěle napsaná, ale předvídatelná zápletka mi zkazila potěšení z tohoto skvělého stylu psaní. Myslím, že kdyby autor lépe rozložil a propracoval děj, zvedlo by to knihu na velmi vysokou úroveň.

Samozřejmě nesmím zapomenout na mou milovanou Flavii de Luce. Větina čtenářů této série tvrdí, že není možné, aby jedenáctiletá dívka měla tak rozsáhlé znalosti chemie. Já jim ale musím odporovat. Vzhledem k tomu, že Flavie celé dny nedělala nic jiného, než že pošťuchovala své sestry a studovala chemii, mohla toho za oněch jedenáct let stihnout opravdu hodně. Podle mě je tedy postava Flavie autentická. Jako malý bonus má Flavia skvělý smysl pro humor, který mě vlastně donutil dočíst knihu do konce a zachránil i její hodnocení. U knih o této jedenáctileté dívce se zkrátka zasmějete ať chcete nebo ne.

Otec obálku převzal, ale ani se na ni nepodíval, a jeho roztřesený prst stále ukazoval ven. Odloudala jsem se ke dveřím. U nich jsem se zarazila... a znovu se otočila.

"Kdyby mě někdo sháněl," řekla jsem, "budu nahoře, brečet zavřená u sebe ve skříni."

Celkově mne druhý díl série o Flavii ani zdaleka nezaujal tolik, jako ten první. Zápletka nebyla překvapivá a kniha se prvních 200 stran docela táhla. Pozitivnímu dojmu nepomáhá ani název tohoto dílu, který se mi zdá opravdu kýčovitý. Přesto jsem si užila další knihu, která spojuje chemii a detektivku a zasmála jsem se nad Flaviiným humorem. Tuto knihu bych doporučila spíše mladším čtenářům. Možná už jsem na ni příliš stará...

Kniha: 2,5/5

Obálka: 1,5/5

Marky