Nehraj si s ohněm.


Nehraj si s ohněm, . 
Je to nebezpečné, holčičko. 
Nehraj si s ohněm, zlatíčko.

***
"No tak, mluv se mnou přece..." domlouvá mi. "Nejvíc ti pomůže, když se někomu vyzpovídáš, věř mi!" Moje trucovité mlčení ale zarytě přetrvává a já to nehodlám měnit.
"Zlatíčko, takhle to dál nepůjde. Každou vteřinou ta dívka utíká ddál a dál a ty tu sedíš a mlčíš, to ti nevadí?" přešla do fáze vyhrožování. Já ale nehodlám mluvit. A jestli ano, tak rozhodně ne s ní. Kdo ví, kolik šílenost si už vyslechla a já nehodlám být další v její sbírce. 
"Tak fajn, když nechceš, uděláme si další dýchací cvičení!" skoro to na mě zakřičí - to jí snad přeskočilo? Zvednu se a odejdu z místnosti, přičemž nezapomenu prásknou dveřmi.
Dveřmi páskám rád, rád se naštvu s efektem.


***
UntitledJitka se posadí na posteli. "To už je ráno?" Ale nikdo neodpoví - Mara tam není. Zase se někam vypařila bez dovolení, pomyslí si Jitka a jde si vyčistit zuby. Ne, že by hodlala vstávat, ale ten zápach v puse se nedá vydržet. Nasadí si sluchátka a konečně se podívá na hodiny na displeji mobilu - 3:30. To už toho moc nenaspí, vstává koneckonců v pět. No, co se dá dělat. Aspoň má čas něco upéct. Hlavně potichu, nechce vzbudit rodiče a dostat Maru zase do průšvihu, jako se jí to podařilo posledně. Nakonec je to její dvojče a Jitka ji celkem chápe. Kdyby tak měla tolik odvahy a energie podniknout něco jako Mara - to by pak rodiče koukali, že najednou nemají dvě tak rozdílné dcery. Jitka potichu zavře dveře pokoje a odplíží se do koupelny.

***
Posadím se a pročísnu si rukou vlasy. Horší to snad být nemohlo. Podívám se, kdo v mojí posteli skončil tentokrát. Když ji uvidím, zastaví se mi srdce. Mara. To ne, nemohl jsem se vyspat s Marou. To není možné! Chce se mi křičet, jak je svět nespravedlivý, ale místo toho se tiše zvednu a kradu se ke dveřím.
"Nezdrhej!" ozve se za mnou její chraplavý hlas. "Nemáš na to právo."
"Prosím?" otočím se a zvednu jedno obočí, jak už je mým dobrým zvykem.
"Nemáš právo zdrhnout potom, co všechno jsi mi včera večer řekl, Tome."
"Ale do prčic!" zakleju a plesknu sebou zpátky na postel. Mohl jsem mít jakoukoliv holku, ale já se musel ožrat tak, že jsem se vyspal s Marou. Většího hajzla než sám sebe neznám. A co je horší: nepamatuju si, co jsem řekl. Snad ne moc.
"Ne, neřeknu ti kolik si mi toho vyzvonil, ale dost na to, abych si udělala obrázek," zašklebí se Mara a zkříží ruce na prsou. "Pokud jsem to dobře pochopila, můj kluk a tvůj nelepší kámoš mě asi tak tři měsíce podvádí a ty sis řekl, že si zasloužím někoho lepšího. Proto jsi mě opil a dostal do postele. Jenže háček byl v tom, že jsi mě neopil, jen sis to myslel."
Do háje, ta holka je moc chytrá, až moc.

***
UntitledPlameny šlehají do nebe a já pláču. Myslí si, že jsem opilá, ale nejsem. Nikdy se neopíjím. Nikdy nepiju. Vždycky to tak vypadá, ale nemám na to. Nikdy jsem neměla. Jenže teď bych se možná i napila, když jsem se konečně dozvěděla pravdu. Ale všichni si myslí, že jsem nejopilejší, takže už nikdo neriskuje, že mě budou muset odvézt do špitálu. A navíc už skoro není, kdo by mi podal flašku - u ohně jsem zbyla jen já a Tom. Asi bych ho měla nechat, aby mě zatáhl k sobě do postele, ale chci vědět víc. Chci znát celou pravdu o svém klukovi, který mi lhal, kdykoliv vypustil z úst něco jiného než 'ahoj'. Ale zároveň nechci vědět nic. Nemám na to. Pravda je jako alkohol - je pro mě příliš silná a nezvládám ji ani v malých dávkách.

***
Chodba zeje prázdnotou, ale přesto mě něco donutí neodejít. Otevřu znova dveře a rezignovaně se zamračím (jestli se to tak dá vůbec nazvat). "Dobře, já vám to teda povím."
"Výborně, tak se, zlatíčko, pěkně posaď a řekni mi, co-"
"Ne," přeruším ji. "Řeknu to, jak chci já." Kývne.
"Vyspal jsem se s ní tu noc předtím. Řekl jsem jí pravdu o tom, že její kluk jí podváděl, a to hodně dlouho. Ráno jsem jí uvařil čaj a ona odešla. Víc nebylo."
" O těch... znameních, která po sobě nechala tedy nic nevíš."
"Ne, seržantko. Nevím. Ale rád bych. Já ji miluju. Ale neznám. Nikdo ji neznal. Nezná."

***
What if...Jitka vytáhla čokoládové muffiny z trouby. Voněly krásně a chutnaly... mmm... báječně! Pět minut předtím, než rodičům zazvonil budík, někdo tiše zaťukal na dveře. Jitka otevřela, ale nebyla to Mara, jak čekala. Byla to policistka. "Dobrý den, vy jste slečna Jitka?" zeptala se. Jitka kývla. "Kde je Mara?" Jitka pokrčila rameny. "Nevím, normálně by tu už byla, ale zatím se nevrátila." "V tom případě prosím, slečno, zkontrolujte, jestli nechybí její pas a pohorky." Chyběly.

***
Nejdražší Tome,
posílám pozdravy ze slunné Itálie, ale až tohle budeš číst, budu už někde úplně jinde. Nenajdeš mě, nesnaž se o to. A ani nikdo jiný. Kdybys mě potkal  na ulici, ani bys mě nepoznal - je ze mě jiný člověk. Mám pro Tebe tři důležitá sdělení. Tak zaprvé: vím, že mě miluješ a že on mě nikdy nemiloval. Zadruhé: Nehodlám v nejbližší době páchat sebevraždu, takže o mě nemusíš mít strach. Zatřetí: Nikdy bych nevěřila, že Ti to napíšu, ale taky Tě miluju a vždycky to tak bylo. Ale nevyšiluj, už se neuvidíme. Kdo ví, kde jsem právě teď - třeba na Aljašce nebo v Amazonii. Nebo na místě, které vůbec nezačíná na A. 
Jeden kluk (jmenovitě Ty), se mi kdysi snažil naznačit, že kluci jsou zrádní. Řekl mi: "Nehraj si s ohněm." Já se zasmála. "Je to nebezpečné, holčičko." tvrdila mi jednou jedna kamarádka, když jsem začala chodit s ním. Zase jsem se smála. "Nehraj si s ohněm." říkám teď já Tobě. A ty se asi nesměješ. Ale ten oheň jsem já. Nemůžeme se potkat. Už nikdy ne.
Proč? Protože bych Ti už nedokázala věřit. Moje srdce tvrdí, že ano, ale já vím, že ne. Nikdy jsem se neopila, Tome. Já vím všechno, co jsi mi řekl. A to, že jsi mi nic z toho nesdělil dřív, až za deset měsíců, mě zlomilo.
Kdyby ses ptal, tak se směju. Pořád. Jsem sama, ale ne osamělá. Můžu být kde chci. Tam jsem a vydělám si na další cestu. Pak jedu dál. Nebudu to měnit. A, Tome, zlatíčko, ještě jednou Ti zdůrazňuju, aby ses mě nepokoušel hledat. Kdo hledá, ten nenajde.
A jedna rada na závěr: Až příště budeš někoho opíjet, koukej, aby pil. Já to nikdy neudělala. Nikdy.
Líbá Tě,
Mara

Marky
P.S. Impulsivní psací nálada se ukázala býti dost podivnou, ale snad je ten příběh aspoň trochu pochopitelný. A ne, nepřepsala jsem Papírová města.

Komentáře

  1. Příběh rozhodně pochopitelný je, vše do sebe zapádá, navíc se mi líbí, jak to píšeš. :) Je to takové přeskakování sem a tam, ale mě se to líbí. :) Je to skvělé, ze začátku se mi to vůbec nechtělo číst, ale řekla jsem si, že to zkusím, no a teď tu píšu komentář a jako fakt to bylo krásný, úžasný a prstě bomba! :)
    DENYII

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc díky za pochvalu, vážím si toho, že se někomu povídka líbila :)

      Vymazat
  2. Nejdřív jsem vážně moc nechápala, o co tam jde, ale nakonec do sebe všechny části pěkně zapadly :) Boží povídka! :3

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Budu ráda za každý komentář, připomínku, nápad... Pokud byste mě chtěli kontaktovat osobně, můžete použít můj mail marky48dsp@gmail.com. Předem díky za jakoukoli odezvu.