Smutné se může v dobré obrátit. | Audrey se vrací - RC review

Informace o knize
Název v originále: Finding Audrey

Autor: Sophie Kinsella

Nakladatelství: BB/Art

Žánr: YA, contemporary, romantika

Série: -

Počet stran: 272

Čteno: 21. - 23. března 2016

O čem to je?

Audrey nemá zrovna jednoduchý život. Doma ji drží strach a na cizí lidi se nemůže ani podívat, natož snad promluvit. Stále má však šanci na to se uzdravit, ovšem k tomu existuje hodně cest a jedna je klikatější než druhá. Někdy si však člověka štěstí najde samo a Audrey se možná - možná - zamiluje...

Mladý muži. To signalizuje, že do věci hodlá zatáhnout tátu. Jakmile nás začne označovat mladý muži nebo mladá dámo, hned druhý den se zaručeně sejde děsivá rodinná rada, kde se táta pokusí podpořit všechno, co máma říká, i když polovinu z toho nechápe.

Hodnocení

Vlastně ani nevím, jak mě napadlo si uhle knihu vybrat na recenzi. Znala jsem jen obálku a autorčinu slavnou nakupovací sérii jsem nečetla, ale tahle modrá knížečka mi zkrátka a dobře něčím učarovala. Pak jsem si přečetla anotaci, a to mi zase zchladilo náladu. Proč jsem si, pro všechno na světě, musela vybrat příběh o psychické poruše? Na takové knihy jsem nikdy moc nebyla a vždycky jsem měla problémy s jejich přelouskáním. Jenže pak si mě našla Audrey.

Až po téhle knížce sáhnete, rozhodně nečekejte žádný hořkosladký příběh o zhroucené chudince. Právě totiž máte v ruce tu nejpozitivnější a nejvtipnější knihu o mentální poruše, jakou byste mohli najít. Autorka svoje téma vzala vážně s humorem a u čtení se zaručeně budete chechtat jako blázni (Rozhodně nedoporučuji ke čtení v autobuse!), až vám budou téct z očí slzy. Sophie Kinsella totiž z příběhu strachem svázané Audrey udělala romantickou komedii.

Kdo chce být velkou nadějí? Kdo chce být "tak talentovaný"? Kdo stojí o to, aby ho po celý zbytek roku pronásledovaly pohledy ostré jako dýky?

To ovšem nemusí být jen pozitivní. Někdy se mi vylíčené situace zdály přehrávané a z knížky se místy stával hloupý americký sitcom - ten, co je tak hloupý, až se tomu musíte buď smát nebo plakat. Občas jsem se při čtení musela zarazit a říct si, že tohle má být vlastně kniha o psychické nemoci a ne o šílené rodině. Sophie Kinsella na to totiž místy zapomněla také a děj na to těžce doplatil. V příběhu se Audreyina nemoc místy jevila tak banálně, že jsem se divila, jak necitelně se o něčem takovém může psát. A pak jsem se rozesmála a zapomněla jsem na to.

Mně osobně však kniha sedla do nálady, a to hned z několika důvodů. Především se v ní mluví o závislosti na počítačových hrách, což je v mém okolí velmi diskutované téma a mě skutečně zajímalo, jak ho vnímají jíní lidé a jiné rodiny. Paradoxně se mi tohle téma zdálo v knize mnohem lépe zpracované než Audreyina nemoc, která měla být tématem hlavním. Také jsem se však po dobu čtení této knížky potřebovala odreagovat a vypnout stres z vnějšího světa. A můžu potvrdit, že na to je styl psaní Sophie Kinsella skutečně to pravé ořechové.

"Jsme špatní rodiče?" obrátí se k tátovi. "Vážně. Jsme špatní rodiče?"

"Možná," pokrčí rameny. "Pravděpodobně. A co na tom?"

"Jsme, Audrey?" zeptá se mě.

"Jak kdy," odpovím a nehnu při tom ani brvou.

Občas mě však z odreagování něco vyrušilo - ať už to byla přílišná šílenost, ignorování Audreyiny nemoci, nebo zmatek. Ano, autorka některé momenty opravdu nevychytala. Nejenže Audrey okolo své minulosti kličkuje a my polovinu knihy nevíme, co se vlastně stalo, ale také do sebe některé detaily vůbec nezapadaly a na začátku knihy bylo skutečně těžké se zorientovat. Vyprávění totiž skáče sem a tam z minulosti do přítomnosti a čtenář, který nevydrží úplně soustředěný, se na začátku lehce ztratí.

S Audrey samotnou jsem neměla ke svému vlastnímu překvapení žádný problém, ačkoliv jsem si mnohem víc oblíbila jejího bratra, který házel vtipné hlášky na všechny strany. Stačilo zkrátka akceptovat, že je hlavní hrdince čtrnáct let a potýká se s mentální chorobou, a dokázala jsem jí odpustit vlastně skoro všechno. Jak bych se na jejím místě asi chovala já?

Názor na obálku

Miluju, miluju, miluju naši českou obálku! Nemám slov, to je zkrátka dokonalost sama! Ta originální sice také není špatná a ve žluté variantě ještě lepší, ale na naši zkrátka nemá. U německé se mi zalíbil především název: "Koukni se mi do očí". Je to mnohem výstižnější, než původní "Hledání Audrey". A poslední zkrátka jen zaujala, i když ani nevím proč - líbí se mi...

Shrnutí

Když se odpoutáte od vážnosti psychických nemocí, můžete si tuhle knihu skutečně užít. Autorka a sama hlavní hrdinka vás určitě rozesmějí v každé třetí větě a u čtení si skvěle odpočinete. V knize si sice najdou nesrovnalosti, občasné ignorování Audreyiny nemoci nebo přílišná šílenost její rodiny, ale i tak nám Sophie Kinsella přichystala čtení, které jednou za čas potřebuje každý. Ukazuje nám totiž, že existují šťastné konce, a dokonce i to nejsmutnější se může v dobré obrátit. A tomu všichni někdy rádi věříme.

Celkové hodnocení: 3,5/5

Děkuji internetovému knihkupectví Palmknihy za zaslání recenzní e-knihy. A pokud máte chuť se také zasmát, můžete tak učinit zde.

Jak to máte s knížkami o mentálních chorobách vy?
Marky