Možná.


Slyším je ze zdí.

Nestojíš za nic, za nic, za nic...
Nestojíš za nic, za nic, za nic...

Ozvěna se odráží od bílých kachlíčkových zdí školních záchodů a já už ani nemám dost sil na to plakat. Mají pravdu, nestojím za nic. Po čtyřicáté šesté jsem si otřela oči, opět bez výsledku. Linky jsem přestala nosit poté, co mě nazvali zebrou. Asi mi vážně neslušely - koneckonců, já přece nemám vkus. A hezká nejsem ani náhodou.


Jsem tlustá. Nestojím za nic. Nevzali mě do týmu roztleskávaček a nechovali se zrovna mile, když mě vystrkovali z tělocvičny. Ale z toho bych si neměla nic dělat. Vždyť to, že si dosáhnu na špičky, neznamená, že na to mám. Co na tom, že to byl můj sen už od školky? Nikdy jsem nedokázala vyskočit dost vysoko nebo udělat provaz.

Svezu se ještě kousek níž nad mísu a v tom je uslyším. Napochodují před zrcadla a natírají si lesk na rty. U toho stihnou zdrbat nového chemikáře a tři prvačky. Samozřejmě trapné, to se jen tak nevidí. Ale ta příšerná Velryba, tu stejně nikdo nepřekoná. 

V tu chvíli to slyším zase znova, protože ony a hlasy ze zdí se identicky shodují:
Jsi tlustá.
Tlustá a ošklivá.
A ještě ke všemu trávíš obědové přestávky na záchodě.
Jsi trapná.

Nestojíš za nic, za nic, za nic...

Zazvoní na hodinu, ale já se nedokážu hnout z místa. Musím se sebou začít něco dělat. Prostě musím. Jenže co? Když zhubnu, budu stejně ošklivá. Ať udělám cokoli, nebudu stát za nic. Nemám na to. Neumím to změnit.

Zvednu se, přehodím  si popruh batohu přes rameno a vydám se chodbou k východu ze školy. Nikdo mě nezastaví, nikdo si nevšímá mého červeného obličeje. Vídají mě tak často, tak proč by je to mělo znepokojovat? Rozrazím dvoukřídlé dveře a vyjdu ven do sluncem prozářeného odpoledne.

Vydám se do parku, vytáhnu z batohu tužku a své dva skicáky. Jeden modrý, druhý červený. O tom, že kreslím, nikdo neví. Nechci jim dávat další důvod k tomu, aby se mi smáli. Už tak jich mají dost. Kreslím a kreslím a kreslím a přestávám myslet na cokoli jiného. Zapomenu na čas a když vzhlédnu, uslyším hlasy. Blíží se. Musím se honem spakovat a utíkat. Jenomže utíkat neumím.

Už je slyším, jejich smích. Za nic nestojíš, Velrybo! Jsi tlustá a ošklivá, říkají. Pokřikují jeden přes druhého a já rychle klopýtám pryč. Až když se zavřu v pokoji, dojde mi, že jsem modrý skicák nechala v parku. V tu chvíli se mi slzy začnou nekontrolovatelně řinout po tvářích. Brečím tak dlouho, až usnu. Vzbudím se až ráno, v pokoji mám stále rozsvíceno. Rodiče mě ani nepřišli zkontrolovat, samozřejmě. Ani pro ně nestojím za nic.

Postavím vodu na kafe, i když vím, že do sebe stejně po ránu nic nedostanu, a jdu do schránky pro poštu. Klidně v pyžamu, stejně jsem tlustá a ošklivá a nikoho nezajímám. Ze schránky vypadne bílá ručně nadepsaná obálka s mým jménem. Bez známky, někdo ji tam musel hodit osobně. Bude to určitě další nenávistný dopis, ale stejně ho otevřu. Chci aspoň vědět, co se o mně říká. Kromě toho, že jsem tlustá a ošklivá, to už je na denním pořádku.

Milá S.,
našla jsem Tvůj skicák a moc se mi líbí tvoje kresby. Chtěla bych Tě tímto požádat o účast na vernisáži v galerii v centru, kterou spoluorganizuji příští týden. Samozřejmě pod pseudonymem, pokud si to přeješ. Ale vzhledem k tomu, že jsme sousedi a ty jsi třiačtyřicetkrát nakreslila náš dům, nebylo zas tak těžké Tě vystopovat. Nikomu o tom neřeknu, neboj. Ale kdybys vážně chtěla, napiš mi zpátky.
Budu se těšit,
Alice

Rozpláču se přímo před domem.
A to jsem si myslela, že už nemám slzy.
Přečtu si celý dopis ještě jednou a vyndám ze schránky svůj modrý skicák.
A pak se stane zázrak, ve který jsem už přestala věřit.
Poprvé za mnoho, mnoho měsíců se usměju.
Možná přece jen za něco stojím.
Možná.
Je na čase to zjistit.

Komentáře

  1. Chvilku jsem přemýšlela o cem clanek vlastně je. Zdali pises sama o sobě nebo pises knihu. Ci je to pouhá uvaha. Musim rici,ze zaver se mi libi. Konecne se usmala :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevím, jestli ti to úplně chci říct, to je totiž tak trochu pointa. Šikana se týká nás všech, nejen obětí a útočníků. Děkuji za příspěvek :)

      Vymazat
  2. To je krásné! A zasáhlo mě to. Myslím, že každý si něčím takovým třeba jen částečně někdy prošel, takže je to dost aktuální! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Řekněme, že posměšky ještě mnohem horší než "Velryba" bývaly jednu dobu mou každodenní realitou, a opravdu nepřeháním. Je hezké, že sis vybrala takové téma. A žes mu vcelku nenásilně dala nadějný konec (avšak ne přehnaně).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Četla jsem tvůj článek na tohle téma a musím říct, že ani nevím, jak ti vlastně vysvětlit, jak tě za něj obdivuju. Proto jsem taky nepsala komentář. Nemyslím si, že to umím správně vyjádřit slovy... Snad si to přebereš správně. Nechtěla jsem totiž přehánět ani tady, ani na tvém blogu. A dopadlo to, jak to dopadlo.

      Vymazat

Okomentovat

Budu ráda za každý komentář, připomínku, nápad... Pokud byste mě chtěli kontaktovat osobně, můžete použít můj mail marky48dsp@gmail.com. Předem díky za jakoukoli odezvu.