Neobyčejná a metaforická: Láska v prachu hvězd

Název v originále: Our Chemical Hearts

Autor: Krystal Sutherland

Nakladatelství: YOLI

Žánr: YA, contemporary, romantika

Série: -

Počet stran: 304

Čteno: 10. dubna 2017, v češtině

Henry Page je docela obyčejný: snaží se o dobré známky, baví se s dostatečným množstvím lidí a sní o tom stát se redaktorem školních novin. Jenže pak se zamiluje do Grace Townové, odmítavé a nepříjemné holky, která mu obrátí život vzhůru nohama.

Vždycky jsem uměl slušně psát, skládat slova za sebou. Někteří lidé se narodí s hudebním sluchem, někteří s talentem pro kreslení... a někteří lidé - lidé jako já, soudím - mají vestavěný radar, který jim říká, kam dát do věty čárku.

Je mi jasné, co vás napadne při pohledu na anotaci: bude to klišé romantika pro teenagery a zapadne mezi všechny knihy téhle kategorie. Jenže to se mýlíte, protože Láska v prachu hvězd se dá označit jako všechno možné, ale  rozhodně ne jako obyčejná! Autorka si s fenoménem zvaným "klišé" poradila chytře: do svého příběhu je zakomponovala tak, aby každý uhodl, jak to skončí. A taky že se příběh skutečně dostane do bodu, kdy si říkáte, že vám všechno bylo jasné už od začátku... jenže pak Krystal Sutherland všechno změní, přetočí a najednou čtete o úplně jiném konci, než jste si původně mysleli. Takže ve výsledku jsou ta klišé naprosto záměrným blafem.

Děj nejenže překvapivě končí, ale také se rozjíždí hned na první straně. Henry je jako vypravěč příjemný a bylo osvěžující po nějaké době číst young adult z pohledu kluka. Jeho vyprávění vás vtáhne do děje a díky ich-formě se rychleji sžijete jak s Henrym, tak s Grace i všemi ostatními postavami.

Měli jsme vztah připomínající Schrödingerovu kočku: ani mrtvý, ani živý, protože nás nikdo nepozoroval. A možná to tak bylo lepší. Možná bylo lepší být nepozorován, proplouvat v neuchopitelném toku, protože bylo dobře možné, že být pozorován mělo znamenat náš konec.

Tím nechci říct, že si všechny charaktery na prvních stranách oblíbíte. Pravděpodobně vám bude chvíli trvat, než jim přijdete na chuť. Příběh Henryho a Grace se nedá zaškatulkovat, takže ne každý se s nimi dokáže srovnat hned. Když se vám to ale podaří, proniknete hlouběji do jejich životů a máte vyhráno: můžete si čtení užít na sto procent.

Nemůžu ovšem napsat tuhle recenzi bez toho, abych zmínila Johna Greena. Pokud jeho knihy máte rádi, Láska v prachu hvězd je pro vás absolutní must-have. Krystal Sutherland totiž píše podobně jako Green - dočkáte se spousty metafor a symboliky, nesmí ovšem chybět ani inteligentní humor. Grace s Henrym mi místy připomínali Margo a Quentina z Papírových měst, ovšem v takové lepší verzi. Jako kdyby jejich vztah někdo prohloubil a vyhladil jejich nedokonalosti, a pak je přejmenoval. 

"Pagi. Nemáte být náhodou ve třídě?"

 Na to jsem odvětil, aniž bych se zvedl: "Moje pubertální hormony mě zanechaly emocionálně příliš křehkého, než abych se mohl zapojit do vyučovacího procesu."

Vztah Henryho a Grace je ovšem mnohem temnější a skrývá spoustu záhad, a to od začátku až do posledního odstavce. V Grace se celou dobu zrcadlí její temná minulost a Henry zase bojuje s neschopností vyjadřovat své city i ústně, nejen na papíře. Oba protagonisté mají své chyby a právě kvůli nim nakonec dojdou tam, kam nechtěli.

Malé bezvýznamné plus si ode mě autorka vysloužila za textové zprávy, které se v příběhu objevují poměrně  často a dokreslují tak vztahy hlavních hrdinů. Žijeme přece jen v době smartphonů a vynechávání technologií patří k častým chybám young adult autorů. Krystal Sutherland naštěstí tento aspekt teenagerského života nezanedbala a díky tomu si i během čtení můžete trochu odpočinout od souvislého textu.

"Podívej se vzhůru, Henry. Podívej se vzhůru na to všechno a řekni mi upřímně, že vážně věříš, že naše životy jsou čímkoliv víc než absurdním řetězcem náhodných událostí."

Láska v prachu hvězd není žádná obyčejná oddechovka pro teenagery. Autorka chytře využila klišé, na jejichž zničení pak postavila dějový zvrat. Kniha se rozjíždí hned na první straně a díky příjemnému vyprávění z pohledu Henryho se do ní rychle ponoříte. Možná bude chvíli trvat, než se sžijete s protagonisty a jejich tajemstvími a chybami, ale ve výsledku to bude stát za to. Autorka píše v podobném stylu jako John Green, takže se můžete těšit na metafory i chytrý humor. A jako třešničku na dortu si můžete při čtení občas dopřát odpočinek prostřednictvím textových zpráv mezi jednotlivými postavami.

Celkové hodnocení: 4/5

Za poskytnutí sběratelského recenzního výtisku mockrát děkuji nakladatelství YOLI!

Marky
P.S. Osobně se mi moc líbí české řešení obálky - co si myslíte vy?