Hřejivá výzva 2 - Příběh jednoho předmětu z tvého pokoje

Občas si tu připadám trochu divně. Dívka, co  tomhle pokoji bydlí, mě často bere ze stolu, hrdě se na mě podívá a zase mě vrátí zpátky. A taky fakt, že jsem zarámovaný, je trochu podivný. Všechny své ostatní kresby rozdala prarodičům, jen mě si nechala. Jako bych byl nějaký výstavný kousek. Možná jsem. Ale nějak se mi to nezdá...

Ale asi bych měl začít od začátku. Jsem kresba nosorožce podle předlohy Albrechta Dürera. Moje autorka mě tvořila několik mnoho hodin výtvarné výchovy a výtvarného kroužku. Pracovala víc, než musela. A to je asi jeden z důvodů, proč mě taky nedarovala. Zkrátka a dobře si na mě dala natolik záležet, že jí pak ani nezáleželo na tom, co dostane za známku, nebo jestli se budu jiným lidem líbit či ne. Nakreslila mě a konec. Finito.
Ale co mě nejvíc těší je to, že ji dokážu motivovat. Je smutná a říká si, že v životě nic nedokázala, že je nicka... a tak dále. Jistě, je v pubertě, ale přece jen má každý člověk něco, co mu pomůže a co ho povzbudí. Pro ni jsem to já a jsem na to patřičně hrdý.
Na druhou stranu když se snaží něco nakreslit a nejde jí to, vždycky se na mě podívá a řekne si: "Když jsem nakreslila jeho, musím zvládnout i tohle!" A bum, další kulička papíru přistane na zemi... Občas trefuje mě. Je mi to líto, ale co s tím nadělám?



Tady abyste měli představu, o čem jsem psala:


Co bych chtěla dodat na závěr: S tímhle úkolem jsem si neporadila dobře. Vím to. Nesedl mi, protože jsem nevěděla, co si vybrat. Nejdřív jsem chtěla růži, ale článek o ní jsem pak našla na jiném blogu, tak jsem musel na honem vybrat něco jiného... Nu, aspoň vidíte, že jsem se snažila... Doufám, že se vám můj text nebo aspoň moje kresba líbí :)
Marky

Komentáře