endlessbibliophile | blog nejen o knihách

Dokud se zpívá, ještě se neumřelo.  A ona zpívala. Zpívala, jako by její život závisel jen a jen na těch tónech, které se jí draly z hrdla, jako by byla příliš dlouho pod vodou a potřebovala se nadechnout. Zpívala, jako by nikdy nic jiného nedělala. Zpívala, jako by nevěděla, že stojí přímo před ní, pod pódiem. Ale ona to věděla. A on tam stál.

"Zase jsem tam vlezla! Zase! Já jsem úplně nemožná!" Tohle se mi honilo hlavou, když jsem odtamtud vycházela s přeplněnými taškami. Přesně tak. Knihkupectví. "Nikdy už tam nesmím jít! Vždyť jsem tam nechala svoje kapesné za tři měsíce! Ach bože!" Cesta autobusem domů. A tam zase ta samá písnička. "Jak to že sis koupila další knihy? Vždyť máš čtečku, to si je nemůžeš stáhnout? A co knihovna? A kam je budeš dávat?" Už toho mám po krk. Vysvětlování, odmlouvání, omlouvání, utrácení... všeho. 

Kdo nezná pražská sídliště, měl krásné dětství... Já na jednom takovém vyrostla, i když si na něj už moc nepamatuji. Vzpomínám si hlavně na svůj pokojíček. Měla jsem na zdech červený koberec s medvídky a za postelí balónek ve tvaru zebry, který jsem si po přinesla z cirkusu... Až teď vidím, kolik pro mě takovéhle drobnosti znamenaly . Nebylo to krásné? Ať už jsme vyrůstali kdekoliv, všichni jsme byli děti. Ta malá roztomilá stvoření. Zvídaví, trochu naivní malí snílci. Každý z nás si teď čas od času přeje, aby se do té doby mohl vrátit. Nebo aspoň na místo, kde vyrůstal... Po dlouhé době přináším jeden malý drabble... Vzpomínáte si na místo, kde jste vyrůstali? Marky

Mezi regály sem a tam. Hledám, ale nenacházím. Kdo by se tu ztratil sám, ráda pomůžu z nesnází. Mezi regály tam a zpět. Kéž bych vybrat uměla si! Strávit chci tu třicet let! Tolik němé, tiché krásy! Mezi regály, vpravo v bok. Další  ztráty , lásky, smutky . Vyndám poznámkový blok, zaznamenám dobré skutky. Mezi regály, vlevo teď. Všude, kam se podíváš. Tak na tu krásu pohleď! Proč svůj úžas zakrýváš? Mezi regály sem a tam. Koukám, co tu všechno mají. Chodím, bloumám, poslouchám. V sedmém nebi, v prvním ráji... Marky P.S. Zadání znělo "Tvá posedlost", takže je asi jasné, o čem báseň je (pokud to tedy není jasné ze samotné básně ;))

Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se. Teď už se nemůže nic změnit. Její život se konečně obrátí k lepšímu, byla si tím naprosto jistá. Otevřela malou červenou sametovou krabičku, vytáhla prstýnek a už poněkolikáté za to odpoledne si ho nasadila na prst. Pak ho zase sundala a pečlivě uložila do krabičky. Nechtěla,a by ji v práci někdo načapal - mělo to být překvapení...

Záblesk pláště, odlesk v očích. Když se otočíš,  je pryč. Trocha štěstí, trocha spásy a vyvázneš. A jak asi? Trocha lásky, trocha štěstí už si k tobě cestu klestí. Trocha hněvu, trocha zloby v pase pozla- cené skoby. Trocha jiných, trocha tebe. A hned zas uvidíš nebe. Záblesk pláště, odlesk v očích. Když se otočíš,  je pryč. Spasil tebe, spasil život či by bez něj  dne nebylo? Záblesk pláště, odlesk v očích. Když se otočíš,  je pryč. Marky

Hvězdy zářily jako diamanty nad noční krajinou a já jsem najednou neměla vůbec strach spát sama v lese, protože jsem už vlastně sama nebyla. Seděla jsem na posedu vedle toho nejúžasnějšího spícího kluka na světě a ještě nikdy jsem se necítila lépe. Když nad tím tak přemýšlím, můj nejlepší prozatímní zážitek byla Matějská pouť, na které jsem byla s tátou v šesti letech a on mi tam koupil cukrovou vatu a vystřelil růži. Od té doby jsem ho už nikdy v dobré náladě neviděla. Vždycky byl buď úplně namol nebo zrovna na někoho řval. Nebo nebyl doma. A potom zmizel takže teď už asi řve někde jinde na někoho jiného. Louis se zavrtěl a otočil se ke mně zády. Nejspíš si ani nevšiml, že nespím. Ale proč by taky měl, proč bych ho vlastně měla vůbec zajímat? Přišel si sem pro svou flašku, a tu už dostal. Z lítosti nebo nějakého jiného podivného důvodu tady pak zůstal dlouho do noci sedět s plačící holkou, která s ním nebyla schopná komunikovat a u toho konzumoval obsah láhve. Pak ...

Seděla jsem ve výklenku a koukala z okna. Nic zvláštního vidět nebylo, i když jsem věděla,  že každou chvíli to vypukne. Všechny jsme to věděly. Ale já jsem tam s nimi nesměla být, protože prý toho dcera prezidenta napáchala už dost a... nechtěla jsem mu poškodit pověst. Podpořila jsem je nejvíc, jak jsem mohla - zejména finančními prostředky, kterými jsem disponovala odjakživa. Když otec vrazil do místnosti, vypadal, že každou chvíli zkolabuje.  "Alice!" "Copak se stalo, tatínku?" zeptala jsem se s klidným výrazem ve tváři. "Ta demonstrace, víš o ní něco?" "Jaká demonstrace?" Tak lehko mě nedostane. "Přece všechny ty ženy! Cos jim to napovídala?" "Já? A jaké ženy?" podivila jsem se. "Ach, Alice, s tebou je to vážně marné! Nedáš si říct!" "Co jsem provedla tak špatného, otče?" "Zjevně nic." Otočil se a práskl za sebou dvěřmi.

16.1.2115 Milý deníčku, Layla mi zase nakázala, ať cvičím češtinu a k tomu jsou možné jen tři varianty: Můžu jet za babičkou a povídat si s ní, nebo číst děsně nudné staré knihy (ty nové vycházejí jen v angličtině) anebo psát deník. Takže volba je celkem jasná. Nevím, proč s Laylou vlastně ještě žiju. Je mi tak vzdálená! Potom, co ji táta přivedl k nám domů, jsem se poprvé opila. A odhadla jsem ji opravdu dobře. Semetrika, která se před cizími lidmi tváří jako anděl. Když tu ještě byl táta, celkem to šlo, ale poté, co se vypravil na Mars a nás nechal na téhle hnijící planetě na tomhle hnijícím sídlišti, je to k nevydržení. To bylo před deseti lety. Už o sobě nedal vědět. O jeho výpravě neexistují žádné zprávy... Prý to byla tajná mise. Pcha!

Lidé se mění, ale vzpomínky zůstanou. Jako vždycky jsem si sčesala vlasy do culíku a vrazila do tělocvičny. Jako každý týden jsem kvůli škole přišla na tance pozdě. Holky právě skončily rozcvičku a začaly s průpravou, tak jsem se přidala. Pak jsem si všimla dvou nových dívek, které se upejpavě krčily v rohu na lavičce. Někoho mi připomínaly, ale to bylo nemožné, nemohla jsem je nikde vidět... Pustila jsem to z hlavy a jala se dělat hvězdy, převaly a baleťáky jako všichni ostatní... Když jsem z tělocvičny vyběhla ven, abych stihla autobus domů, ty dvě ke mně z ničeho nic přišly. "Neznáme se odněkud?" Koukala jsem na ně jako puk, ale pak jsem kývla. "Taky si vás odněkud pa-" "No, ze školky přece! To je Terka a já jsem Kačka, vzpomínáš?" vyhrkla  na mě ta menší. Od školky moc nevyrostla, jen teď místo blondýny byla brunetka a měla vlasy až do pasu. Terka naopak měla vlasy úplně stejné. Jistěže to byly ony!

Vesmír. Jak si ho máme představit? Jako pár kuliček v modrofialové kaši? Jako nekonečnou modrou nebo černou deku? Jako všechna místa, která jsou nám dosud známá? Jako paralelní svět? Jako noční nebe? Jako apetu s kvězdičkovaným vzorem? Jako předmět zkoumání všech vědců? Jako když vám zaváží oči a postrčí vás do neznáma? Jako nekonečnou horskou dráhu?  Jako hlubiny obrovského oceánu? Jako sny? Jako ležatou osmičku? Jako obrovské množství chemických struktur? Jako akvárium, ve kterém jsme zavření a plaveme jako rybičky? Jako Zadní šuplík ve stole na půdě, kam někdo kdysi háze vše, co nepotřeboval a už mnoho let se tam nepodíval? Jako prázdnou kapsu? Jako černo? Jako něco, na co nepůsobí čas? Jako něco nepředstavitelného? Jako nic? Jako všechno? Jako sebe? Jako vesmír. Marky P.S. Nerada dodávám, že toto opravdu není příběh o vesmíru. Ale zasekla jsem se u té otázky, a tak jsem zkrátka odpověděla... Nemám ponětí, jak byl ten...

I don't know you but I want you all the more for that Words fall through me n'always fool me and I can't react Neměla bych zpívat. A už vůbec bych neměla zpívat před lidmi. A nikdy, nikdy, nikdy bych neměla stát uprostřed dřevěného školního pódia a dobrovolně zakončovat letošní rok touhle písní. Dobře, možná ne úplně dobrovolně. Ale stejně bych tady teď neměla stát.

15:58 Sedím v kavárně na náměstí a míchám čokoládovou a jahodovou zmrzlinou tak dlouho, než vznikne břečka odporné barvy. Neumím se kontrolovat. Neměla jsem chodit dřív. Teď tady budu muset čekat a při každém zacinkání zvonku nad dveřmi zvedat hlavu. Jenže jak mám vědět, jak takovéhle schůzky fungují? Vždyť ani pořádně nevím, jak fungují ty normální! 16:10 Jím tu odpornou břečku, která kupodivu chutná báječně. Do kavárny vchází stará paní a objedná si kafe. Nejsem ani trochu nervózní. Koneckonců já vždycky chodím pozdě a je zázrak, že jsem tady byla dřív. Možná přece jenom jsem nervózní...

Advent Čaje, svíčky, knihy, věnce, všude kolem klid a mír, větévky spletené tence, vloček modrobílý vír. Koncerty a vystoupení a Česká mše vánoční, náměstí nám trhy plní a všechno je slavnostní. Pořád blikající světla celé město rozzáří a vykouzlí milým lidem krásný úsměv na tváři. Marky

Detektiv Hope se usmál. "Vážená slečno, tohle přede mnou nezatajíte!" Vážená slečna se zajíkla, ale pak zase nasadila upnutou masku, na kterou byla tolik zvyklá ze všech časů. "Já vám nic nezatajuji," odpověděla, teď už klidným hlasem. Detektiv se zamračil, něco si poznamenal a přešel k oknu. Postavil se k ní zády a chladně poznamenal: „V tom případě otevřete skříň.“ Slečna sebou trhla a během minuty byla venku na chodbě. To už ji ale detektiv Hope držel za zápěstí. „Tak, to bychom měli, slečno,“ usmál se, zatímco ji na ruce připínal pouta. „Jak jistě víte, cestování časem je protizákonné, takže pojďte, prosím, za mnou...“

„ Někdy to člověk prostě zkusit musí,“ usmála se na mě.   Ale ne, já to teď dělat fakt nebudu! „Zapomeň!“ odsekla jsem, možná až moc krutě. „Vždyť je to jenom flaška, bože! Co ti to udělá?“ Co mi to udělá? Nic. Jenom skončím s někým na zemi jako všichni ostatní. „Tak pojď!“ posadila mě vedle sebe do kruhu a roztočila flašku, která samozřejmě náhodou ukázala na mě. A na něj. Jenže na tohle já nejsem. Nemám na to. Vstala jsem a odešla. Hráli beze mně a nikdo po mně ani neštěkl. Někdy to možná zkusit musím, ale ne tady a teď.

Když tak jednoho horkého letního odpoledne projíždím Facebook, padne mi do oka nové album mojí kamarádky. Hmmmm... Paříž! Ta se má! Stojí před Eiffelovkou, na Eiffelovce, u Eiffelovky... a v Louvru a v Notre-Dame... a vůbec. Ach jo! Já se tam asi jen tak nepodívám... Pařížské uličky, řeka, obchůdky... Jak ráda bych se tam jendou dostala. Ale kdo ví, třeba se tam někdy podívám. Usměju se, zavřu záložku a jdu si přinést nanuk. Takhle to většinou dopadá se sny. Zavřete záložku. Když jsem se vrátila s nanukem v ruce, napadlo mě napsat báseň. Vzala jsem kus papíru a začala čmárat.

Oceán. Velká vana napuštěná až po okraj. Napuštěná slanou vodou. Fuj! Nepij to! Kdo ví, co v tom plave! Blé. Medúza. Kousek slizu, který se mi otře o nohu. Snad ne jedovatá. Snad ne smrtelná. Brr! Začnu se dusit slanou vodou. Mňam.

"They said, that dreams come true. But they forgot to mention, that nightmares are dreams too." (Tvrdili, že sny se plní. Zapomněli ale zmínit, žen noční můry jsou také sny.) A najednou jsem tam stála s kytarou v ruce. Uprostřed pódia na Julliardu a přímo před zraky poroty. Uriah. Routa. America. Jace. "Co? To není možné!" Křičelo moje podvědomí, ale mně to připadalo úplně normální. Zkrátka jim mám něco zahrát. Co je na tom divného? Naladila jsem kytaru, která sice určitě nebyla moje, ale co na tom záleží? A začala jsem hrát. This Is The Life od Amy McDonald. Proč zrovna tuhle písničku? Nemám zdání. Zkrátka jsem se do té hudby vcítila. Když jsem skončila, otevřela jsem oči. Uriah mi ukázal zdvižený palec, Routa se usmála, America mi zamávala a Jace dokonce zatleskal. Nejspíš jsem zrudla, ale to už si nepamatuji. Pak mě totiž vzbudila Stacy.

Sofiin svět. Našla jsem ho. Je to pět let, co jsem ho začala hledat. Pět let je příliš...  Jak miluju vůni starých knih. Tenhle malý krámek na Malé straně bych za nic nevyměnila. Kráčím pomalu směrem ke kase, přejíždím prsty po zaprášených hřbetech knih, které skrývají dobrodružství, o nichž nemáme ani ponětí. Zapomenuté světy. Zapomenuté bytosti, o kterých už nikdo neví po desetiletí. Tak tlustá vrstva prachu se vám na knize neusadí za týden. Najednou jsem zakopla o štos knih vedle police. Nespadla jsem ale na zem, jak jsem čekala. Spadla jsem mu do náruče. Usmíval se na mě, jako by mě nikdy neviděl. Když jsem se mu podívala do tváře, úsměv a poděkování mi ztuhly na rtech. Copak si na mě už nevzpomíná? Zapomněl? Nebo mě nepoznává? Pravděpodobnější je ta druhá varianta. Jistě. Pamatuje si mě takovou, jaká jsem byla před pěti lety. Měla jsem ve vlasech zelené melíry a v nose piercing. Chovala jsem se tak, jak chtěl on. Pila jsem. Pak mě nechal. A já se z toho vyhrabala, začala s...