Co kdyby? | Hřejivá vzýva #26

Dokud se zpívá, ještě se neumřelo. 

A ona zpívala.

Zpívala, jako by její život závisel jen a jen na těch tónech, které se jí draly z hrdla, jako by byla příliš dlouho pod vodou a potřebovala se nadechnout.

Zpívala, jako by nikdy nic jiného nedělala.

Zpívala, jako by nevěděla, že stojí přímo před ní, pod pódiem.

Ale ona to věděla.

A on tam stál.

A koukal na ni a do očí se mu draly slzy. Protože na ni nemohl promluvit a nemohl se na ni ani usmát. Nemohl jí říct všechno to, co by chtěl. Nemohl se k ní vůbec znát. A přitom se znali tak dlouho, déle než kterákoliv jiná dvojice lidí na světě. Ale on jí to nemohl říct. A ona zpívala.

~~~

Když se na sebe poprvé podívali takovým tím způsobem, věděli, že se oba cítí stejně. Ona se začervenala, ale on se jen usmál. Bylo jim nad slunce jasné, že už nebude nic jako dřív, a to kvůli tomu jednomu jedinému pohledu.

Od té doby se na sebe pokradmu dívali pořád. Čas od času se jejich pohledy střetly a oba je zahřálo u srdce. Snažili se udržet svoje pohledy v tajnosti, snažili se, aby o tom nikdo nevěděl. Do těch pohledů toho ale vkládali tolik, že na to pohledy brzy přestaly stačit.

A když už nedokázali zůstat u pohledů, potkali se za kůlnou na školním dvoře, aby spolu poprvé doopravdy mluvili. Jistěže už spolu předtím mluvili, ale to nebylo takové. Tehdy za kůlnou spolu mluvili doopravdy, upřímně a bez tajemství. Tak, jak to skutečně chtěli.

Začali se scházet častěji, ale na svých schůzkách si jen povídali. Jejich vztah se nevyvinul do ničeho fyzického, protože jim to vlastně ani nepřišlo na mysl. Ani ji, ani jeho to jaktěživo nenapadlo a nejspíš by to tak asi i zůstalo, nebýt toho koncertu.

Bylo to jednoho deštivého listopadového rána, když byla ještě tma, ale oni už seděli každý ve své školní lavici a ani se na sebe nepodívali. Učitelka jim oznámila, že škola slaví padesátileté výročí a pořádá obrovskou slavnost, kde bude i koncert. Každý, kdo by měl zájem tam vystupovat se prý má do pátku přihlásit.

Neodolali. Oba milovali hudbu ještě víc než sebe navzájem a tohle si nemohli nechat ujít. Na konkurzu samozřejmě uspěli a dostali klíče od hudebny, kde se mohli připravovat, kdykoliv se jim zachtělo a nikdo tam nebyl.

Takže se vídali víc. A připravovali se a usmívali a skládali a povídali si. A už v tom byli až po uši a nemohli couvnout. Zkrátka to nešlo. A tak to nechali, jak to bylo. Stále o tom nikdo nevěděl a oni to nikomu neřekli. Ani ona, ani on nestáli o důsledky.

Jenže pak přišel ten koncert. Jejich první výstup, hned na začátku. On hrál a ona zpívala a školní aula jako by ožila. Všichni je obdivovali a bylo to nádherné. Obdrželi obrovský aplaus. Hned po odchodu z pódia si je odchytl jakýsi pán, který jim dal svou vizitku, že jsou prý neskutečně talentovaní. Usmáli se na sebe a začali se těšit.

A pak přišlo jejich druhé číslo, které mělo být závěrem celého večera. Ona zpívala a on hrál a školní aula jako by ožila. Všichni je obdivovali a bylo to nádherné. A ona plakala. A on ji před zraky všech políbil. Ona plakala ještě víc.

Pak utekli z pódia, ale bučení a překvapené výkřiky je pronásledovaly i ven do temné noci. Neměli kam jít. Doma je útěcha nečekala a kam by jinam šli? Ona jen v šatech a silonkách, protože boty na podpatku nechala u pódia, a on ve fraku a s kytarou v ruce. Bez peněz, bez přátel, bez podpory.

Byli úplně sami, měli jen sebe navzájem.

Jenže to nesměli.

~~~

Ona se stala zpěvačkou, jezdila na turné. On jezdil z města do města a žil z peněz z kelímku, který před sebe čas od času postavil, když hrál.

A teď, když ji uslyšel, byl si jistý, že je to ona. Zpívala stejně procítěně, jako by její život závisel jen a jen na těch tónech, které se jí draly z hrdla, jako by byla příliš dlouho pod vodou a potřebovala se nadechnout.

Zpívala, jako by nikdy nic jiného nedělala.

Zpívala, jako by nevěděla, že stojí přímo před ní, pod pódiem.

Ale ona to věděla.

A on tam stál.

A ona dozpívala. Sestoupila z pódia a z očí se jí řinuly slzy. Došla k němu a už se nedala ničím a nikým zastavit.

Jejich ruce už nebyly mladé a krásné a jejich tváře brázdily vrásky stáří, ale zdálo se jim, jako by se nikdy neodloučili.

Ale odloučili.

Museli.

Ale po sedmdesáti letech už jim na tom nezáleželo.

Její život se definitivně chýlil ke konci a jeho nespíš také.

A tak se bratr a sestra podruhé v životě políbili.

~KONEC~

Co bych chtěla dodat? Vlastně nemám vůbec smutnou náladu, jen jsem měla potřebu sdělit něco světu: Nesuďte napoprvé. Nesuďte nejlépe vůbec. A respektujte.

Zadání tohoto příspěvku do Hřejivé výzvy bylo "Něco, čeho jsi dnes byla svědkem". Tohle jsem nikdy nezažila a nevím, jestli bych chtěla. Ale byla jsem už mnohokrát svědkem toho, jak někdo sedí s kelímkem před sebou a hraje a lidé kolem něj prochází lidé a ani si ho nevšimnou. Já to taky dělám, ano, neomlouvám se, protože je to neomluvitelné. Nemůžete pomoct všem, ale můžete pomoct někomu. Co kdyby za sebou měl takový příběh?

Prosím, odpovězte mi na tuto otázku: Změnilo by se něco, kdybyste věděli, jaký má kdo za sebou příběh?

Neberte to nijak - neosočuji vás, jen mě to napadlo. Napadlo mě, co kdyby...

Co kdyby?

Marky

P.S. Ne, vážně nemám depresi ani nejsem smutná. Jen jsem se zamyslela...