pondělí 22. prosince 2014

Falling Slowly - Glen Hansard a Markéta Irglová | Hřejivá výzva #15


I don't know you but I want you
all the more for that
Words fall through me n'always fool me
and I can't react

Neměla bych zpívat. A už vůbec bych neměla zpívat před lidmi. A nikdy, nikdy, nikdy bych neměla stát uprostřed dřevěného školního pódia a dobrovolně zakončovat letošní rok touhle písní. Dobře, možná ne úplně dobrovolně. Ale stejně bych tady teď neměla stát.

Ale začněme pěkně od začátku. To bylo jednoho listopadového rána, kdy jsem zase vletěla do třídy minutu před zvoněním se dvěma kelímky Frapuccina v rukou. Jeden jsem postavila na lavici Jossy druhý sobě. Poté, co profesorka vešla do třídy, jsem se zhroutila na židli, když tu mi na klíně přistála malá papírová kulička.


Umíš zpívat?
Dave

Paneboženanebijásesnadzblázním! Dave. Mi. Napsal! Nemohla jsem tomu uvěřit. Poté, co jsem se napila kafe, to ale pořád zůstávalo realitou. Dave nebyl ani oblíbený, ani outsider, ani pro ostatní ničím zvláštní. Ale byl milý, choval se ke všem hezky a neměl zapotřebí být středem pozornosti. A hrál na kytaru. Tak dobře, že každý rok ho ředitel poprosil, aby zakončil závěrečný vánoční koncert. Proč by ale Dave psal zrovna mně? Vždyť  vedle něj sedí koketa Amanda, co se dostala do Talentu Chicaga! Proč by se obtěžoval chtít zpívat se mnou?


Games that never amount
to more than they're meant
will play themselves out

Take this sinking boat and point it home,
we've still got time
Raise your hopeful voice, you have a choice
you make it now

Otočila jsem se na něj a zjistila, že na mě celou dobu zírá. No to snad ne. Po ránu vypadám děsně. Tázavě zvedl obočí a usmál se. Myslela jsem, že omdlím. Místo toho jsem kývla. Nevím proč, protože do té doby se moje pěvecká kariéra odvíjela od koncertů ve sprše. Ale už bylo pozdě vzít to zpátky. Dave se usmál a začal poslouchat profesorku.

Po zvonění jsem dopila kafe a Jossy šla vyhodit oba naše kelímky. Z nějakého neznámého důvodu to dneska dělala dobrovolně, nemusela jsem se s ní hádat. Vážně divný den. Pak se za mnou vynořil Dave a moje srdce bylo snad slyšet víc než bicí na rockovém koncertě. "Ahoj, Molly..." Otočila jsem se. "Ahoj." "Chtěl jsem se zeptat, jestli bys se mnou nechtěla zpívat na závěrečňáku. Ředitel rozhodl, že letos musí být duo. Neptej se proč, netuším." Usmála jsem se. "Jasně že bych chtěla! Ale... ehm... nnevím, jestli jsem ta správná osoba." "To uvidíme," usmál se a vzal mě za ruku. Možná to bylo jen tak, kamarádsky, ale se mnou dělají tyhle věci divy. "Tak pojď," pobídl mě."jdeme to zkusit." 


Další měsíc jsme strávili trénováním a vybíráním skladeb a vysedáváním u kafe. Život opravdových hudebníků, o tom jsem vždycky snila. A pak se to stalo. Včera. Včera jsem je viděla. Koho? No Jossy a Dava přece! Drželi se za ruce a seděli v kavárně, kam jsem s Davem chodila. A to jsem se cítila výjimečná. Nestála jsem mu ani za to kafe. Cítila jsem se jak namalovaná načerno. Zvláštní, že celý můj příběh zapadá do písně, kterou právě zpívám. No, musím to dovyprávět, když už jsem začala.

Falling slowly, eyes that know me
and I can't go back
Moods that take me and erase me
and I'm painted black



Když jsem dneska dopoledne přišla na generálku, do smíchu mi fakt nebylo. Ale jednou chci zpívat, tak ho musím zkousnout. Ale co mě překvapilo, horší nebyl on, ale Jossy. Chovala se normálně. Jako moje nejlepší kamarádka. Jako vždycky. Tak jsem jí řekla, že jsem je viděla. A ona na to, že to není tak, jak si myslím. Copak je můj život plný klišé z amerických středoškolských filmů? Ale pak jsem to vdala. Neměla jsem chuť se s ní hádat. Tak jsem ji tam nechala stát, vedle ní byl pochopitelně Dave. Zabouchla jsem dveře od zkušebny a otočila klíčem. Za klavírem seděl náš pan profesor hudby, tak jsem mu řekla, že si to potřebuju nazkoušet sama a jestli by mi nezahrál doprovod.

You have suffered enough
and warred with yourself
It's time that you won

Zkoušeli jsme asi dost dlouho, nějak jsem se do toho moc vžila... Ale každopádně jsme skončili těsně před koncem generálky. Pak jsem šla na záchod a už sem Jossy neviděla. A teď tady jako cvok zpívám písničku s klukem co mi dělá plané naděje a s pocitem, že moje kamarádka s ním chodí. Fakt super. Otočím se na Dava. Celou dobu se koukal na mě, ale já se otáčím až teď. Význam textu mojí nejoblíbenější písničky mě přivádí k šílenství.

Take this sinking boat and point it home
we've still got time
Raise your hopeful voice, you have a choice
you made it now
Falling slowly sing your melody
I'll sing along

Tak. Konec. Podívá se na mě, odloží, kytaru, chytne mě za ruku a oba se ukloníme. Potlesk. Neužívám si ho. Nemůžu. Jenže pak... Se stane něco nečekaného. Když zajdeme do zkušebny, která teď souží jako zákulisí, Dave mě obejme kolem pasu a políbí. Ne, nedělám si srandu, vážně mě políbí. Je to úžasný okamžik a měla bych si ho užít, jenže to nejde. Vytrhnu se mu a ráda bych utekla z místnosti, ale nemůžu, protože jediný východ je zpátky na jeviště. Tak se prostě sesunu k zemi  a přitáhnu si kolena k bradě. Nebrečím, nemám proč. Není co zachránit.

Čekám na vysvětlení, ale to nepřichází. Nakonec vzhlédnu a zjistím, že Dave tam není. Výborně. Takže je to ještě horší, než jsem si myslela. Odešel na jeviště. Ale pak si všimnu ještě něčeho. Textu naší písně. Sednu si ke klavíru a začnu hrát. pak otočím list, jenže zjistím, že druhá strana chybí. Místo toho je tam dopis.

Zasloužíš si vysvětlující dopis. Tak prosím, čti. Ale nic světoborného nečekej.

Když ten dopis dočtu, mám slzy v očích. Proč tahle píseň teď vyjadřuje můj život víc než kdykoliv předtím? Hraju ji dokola. Pořád a pořád dokola. A pak si najednou uvědomím, že bych asi měla jít. Jít žít dál svůj život. A tak zhasnu, zvednu se a jdu. A na pódiu sedí Jossy a Dave. Drží se za ruce. A já to najednou chápu. Jossy Mooreová. A Dave Moore. Není co dodat. Připlížím se k nim a bafnu. Nadskočí a rozesmějí se. A pak? Pak jsem šla žít svůj život. Svůj úžasný život. Tak si to taky pamatujte. Nikdy není pozdě se přidat :)


You have suffered enough
and warred with yourself
It's time that you won

Take this sinking boat and point it home

we've still got time
Raise your hopeful voice, you have a choice
you made it now
Falling slowly sing your melody
I'll sing along


(Už jsi trpěl dost
a válčil se sám se sebou
Je načase, abys vyhrál

Chyť tu potápějící se loď a nasměruj ji domů
ještě máme čas
Zvedni svůj nadějeplný hlas, máš možnost
udělej to teď
Padám pomalu zpívej svou melodii
já se přidám)



Jaká je vaše oblíbená píseň?
Marky
P.S. Téhle písně se nikdy nenabažím. Nemohla bych rozebírat její význam. Ale s mým životem se pojí hodně. Možná víc než s Mollyiným :)
P.P.S. Článek je doplněný obrázky Markéty Irglové a Glena Hansarda

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budu ráda za každý komentář, připomínku, nápad... Pokud byste mě chtěli kontaktovat osobně, můžete použít můj mail marky48dsp@gmail.com. Předem díky za jakoukoli odezvu.