Červená sametová krabička... | Hřejivá výzva #22

Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se. Teď už se nemůže nic změnit. Její život se konečně obrátí k lepšímu, byla si tím naprosto jistá. Otevřela malou červenou sametovou krabičku, vytáhla prstýnek a už poněkolikáté za to odpoledne si ho nasadila na prst. Pak ho zase sundala a pečlivě uložila do krabičky. Nechtěla,a by ji v práci někdo načapal - mělo to být překvapení...

Když ji Patrik předchozího večera požádal o ruku, byla nadšená jako nikdy předtím. Byl to snad jediný člověk, který věděl o tom všem, co se jí v životě stalo, ale přesto ji neopustil. Důvěřovala mu a teď s ním bude moci strávit zbytek života. Ta představa se jí zamlouvala a tak moc se těšila, až ho zase uvidí, že jí nudný pracovní den utekl jako voda.

Než se ale uvidí s Patrikem, musí absolvovat schůzku s manažerkou svatby - prý je to nutné. Odfrkla si a vyrazila směrem k nejbližší zastávce metra. Prahu měla odjakživa ráda a ten krásný pocit, že v ní teď bude bydlet a ještě ke všemu s mužem svých snů, ji naplňoval blahem. Rozhlížela se, míjela zamilované páry, stařenky a děti spěchající ze školy. Už brzy bude mít vlastní takové...

Z přemýšlení ji vytrhlo zvonění mobilu. Ta pitomá manažerka jí bude otravovat ještě dřív, než na schůzku vůbec dorazí? Vždyť má ještě deset minut! Nabroušeně zvedla telefon a už chtěla začít běsnit, ale překvapil ji nepříjemně tichý hlas manažerky. 

"Jste tam?" ozvala se potichu manažerka.

"Ano, samozřejmě, ale jak si dovolujete-"

"Myslím, že jeden problém už máte vyřešený - šaty budete mít rozhodně černé."

"Co prosím?"

"Černé. Protože bílé se na takovou příležitost nehodí!"

"Ale já jdu na svatbu, ne na pohřeb."

"Omlouvám se, madam, ale bohužel-"

"Cože? Né?!" vykřikla. "Co se stalo?"

"Bohužel váš nastávající zemřel při autonehodě."

"A proč to krucinál nezavolali mně?"

"Nevím, madam, byla jsem o tom srozuměna teprve před chvilkou."

"Jo a vykládáte mi to tady jako kdyby zdražili máslo!" utrhla se na ni.

"Madam, prosím vás, madam!"

Na druhém konci už ale žádná madam nebyla. Madam v momentě, kdy si uvědomila, co se stalo, padla jako podťatá. Tam ji také o patnáct minut později našla manažerka. Lidé procházeli kolem a nikdo si nevšímal ležící mladé ženy, která v rukou svírala prázdnou otevřenou sametovou krabičku...

Marky

P.S. Ano, já vím, že je ten konec morbidní a hnusný, ale i takový dokáže život být a my můžeme být jen rádi, že se nám takový život vyhnul. V této povídce možná pár drobností nesedí, ale to v životě také ne. Nevím, co se s madam dál stalo a snad to ani vědět nechci. Musela mít smutný život. Anebo smutnou smrt. Přijde na to.