Život jde dál | Hřejivá výzva #25
Ale dřív to tak nebylo. Kdysi dávno, někdy na počátku minulého vesmíru, jsem žila ve světě bez knih. Nesnášela jsem je. Nenáviděla. Nečetla. Odmítala. A do knihkupectví bych nevkročila ani za milion. Ten nechutný vzduch, pach knih. Nemohla jsem je vystát. A hlavně jsem nemohla pochopit, proč je někdo miluje, kupuje, čte a dokonce za ně nedejbože utrácí peníze!
Bylo to lidmi. Lidmi, se kterými jsem žila, ale hlavně jedním člověkem. To on mě to naučil je nenávidět. On je nesnášel stejně jako já. Místa smrdící knihami. Místa zarovnaná knihami. Vždycky jsme spolu chodili za školu. Kamkoliv. Do kina, do parku, do nákupáku, do kavárny. Hladil mi moje nakrátko ostříhané růžové vlasy, líbal mně, a já si ani nevšimla, jaké myšlenky mi podstrkuje. Stala jsem se jeho kopií. Kromě něj mi na ničem jiném nezáleželo. To bylo špatně, ale já si ničeho jiného nevšímala. Ve škole jsem propadala, doma na mě akorát řvali. Nic mě nezajímalo. Neměla jsem kamarády. Čas jsem trávila jenom s ním a s iPodem.
Jenže pak to skončilo. Teď jsem za to ráda. Ale moje reakce předtím byla děsivá. Vždycky si na to vzpomenu ve sprše. Prostě mi řekl, že jsem přestala sršet tou energií, která se mu na mně líbila. No jistě. Byla jsem přeplněná iluzemi, které mi cpal od nos. Jenže já to nevěděla. A tak jsem se pořezala. Nechtěla jsem být s nikým jiným než s ním.
Když jsem se probudila na bílé posteli v bílém pokoji připojená na milion hadiček, nikdo tam nebyl. Tak jsem na protest zírala na strop a čekala. A pak jsem si jí všimla. Tlustá kniha na bílém stolku vedle postele. Nedůvěřivě jsem ji otevřela. A najednou, o pár hodin později, jsem ji dočetla. Ano, samozřejmě mě mezitím navštívila tuna doktorů a příbuzných, ale mě nic nezajímalo. Chtěla jsem jenom zapomenout a oni všichni mi ho připomínali. Kniha byla něco nového. A tak jsem začala svůj život znova.
Hned, když jsem se uzdravila, začala jsem tam chodit. K místům smrdícím po knihách jsem pomalu ztrácela odpor. A pak to tak nějak přešlo v lásku. Nepřipomínají mi ho. Mám je ráda. On prý odjel do Chicaga. Už jsem ho neviděla. Ano, přesně tak, éra růžových vlasů a záškoláctví je za mnou. Život jde dál.
Marky
Váhám; je to podle pravdy nebo ne?
OdpovědětVymazatCož znamená, že jsi odvedla skvělou práci. Moc hezký silný příběh, smutný a zároveň šťastný. A rozhovor v prvním odstavci... to znám... :-D
Ne, to opravdu není podle pravdy, i když ten rozhovor v prvním odstavci tak trochu... Především věkově spadám do té první fáze a nemám růžové vlasy (ne že bych proti nim něco měla, ale mně by neslušely ;))
VymazatJe mi hrozně líto, že jsem nestihla celou výzvu - v jednu dobu jsem měla trochu blok, ale zase mám čisté svědomí - do ničeho jsem se nenutila :)
Opravdu krásně napsané. Já věřím, že toto knihy mohou dokázat, mohou zachránit život, mohou nám na tváři vykouzlit úsměv, toho jsou ony schopné :) ...
OdpovědětVymazatDíky a souhlasím, to rozhodně jsou :) Jsem ráda, že jsi to pochopila tak, jak to bylo míněno a ne jako nějaké sebevražedné sklony...
VymazatSuper příběh :) Tvůj styl psaní se příjemně čte. Škoda, že článek není delší, nejraději bych četla dál a dál... :D
OdpovědětVymazatDíky, stále jsou Ti k dispozici předchozí díly Hřejivé výzvy ;)
VymazatPříště to prodluž a napiš rovnou knihu. :D Je to boží!
OdpovědětVymazatJé, jsem ráda, že se Ti to tak líbí :)
VymazatA knihu píšu, i když ne o tomhle. Je o cestování časem, i když zatím nic moc...
Stejně to zní ale moc dobře, nezveřejňovala jsi náhodou někde to co už máš? :)
VymazatMůžeš si přečíst ostatní příspěvky do Hřejivé výzvy, které najdeš pod stejnojmenným štítkem :)
Vymazat