Když se vás někdo potřebuje zbavit,... | Hřejivá výzva #18

16.1.2115

Milý deníčku,

Layla mi zase nakázala, ať cvičím češtinu a k tomu jsou možné jen tři varianty: Můžu jet za babičkou a povídat si s ní, nebo číst děsně nudné staré knihy (ty nové vycházejí jen v angličtině) anebo psát deník. Takže volba je celkem jasná.

Nevím, proč s Laylou vlastně ještě žiju. Je mi tak vzdálená! Potom, co ji táta přivedl k nám domů, jsem se poprvé opila. A odhadla jsem ji opravdu dobře. Semetrika, která se před cizími lidmi tváří jako anděl. Když tu ještě byl táta, celkem to šlo, ale poté, co se vypravil na Mars a nás nechal na téhle hnijící planetě na tomhle hnijícím sídlišti, je to k nevydržení. To bylo před deseti lety. Už o sobě nedal vědět. O jeho výpravě neexistují žádné zprávy... Prý to byla tajná mise. Pcha!

17.1.2115
Milý deníčku,
včera večer mi Layla výjimečně dala pokoj. Prý proto, že jsem tak pilně cvičila češtinu... Tenhle přístup mi celkem vyhovuje a možná se trochu zmírní pravidla naší "domácnosti". Ještěže ta semetrika neví, co sem píšu...
Dnes jsme měli ve škole pohovor s výchovným poradcem na téma naše budoucnost. Zní o sice skvostně a poeticky, ale  nic skvostného ani poetického na tom není. Layla chce, abych pracovala na Ministerstvu kultury. Prý už je málo lidí, kteří mluví česky. A je pravda, že k MK patří taky archiv, takže bych se možná mohla dozvědět i něco o tátovi...
Výchovný poradce mě naopak podpořil v dalším studiu, protože jsem prý "nadaná na přírodní vědy". Zajímavé, že si ze mě každý dělá to, co zrovna potřebuje. Layla chce archivářku, výchovný poradce zase ví, že máme málo vědců. Všichni odletěli na Mars a o Zemi úplně ztratili zájem. A zájemců o sekretářku v MK je určitě víc než dost, i když to si zase Layla odmítá připustit. A profesorka výtvarné výchovy prohlásila, že bych se měla stát umělkyní. Asi neumím nic, ale nikdo mi to nechce říct.
Jediné, v čem skutečně vynikám, je hudba. Jenže doma v paneláku samozřejmě cvičit nesmím. Takže hraju jen ve škole, pod dozorem nahluchlého pana Minga. Chválí mě, ale on chválí všechny. Nikdy se nesnažil o nějaké vystoupení či dokonce koncert pro své žáky. Ale talent má opravdu výborný.

18.1.2115
Milý deníčku,
s mojí budoucností je amen. Někdo ve škole posprejoval všechny skříňky mým jménem a nikdo mi nevěří, že jsem to nebyla já. Budu vyloučená. Na moje místo už se tlačí řada zájemců. Skončím jako uklízečka záchodů nebo popelářka. Ani v supermarketu nemůžu pracovat, protože Layla mě vyhodí z domu, jestli se to dozví...

19.1.2115
Měla jsem pravdu, Layla mě vyhodila z domova. Nedala mi nic, jen mi sbalila věci a ať si jdu po svých. Hlupačku prý ona živit nebude. A to se to dozvěděla jen od té drbny, co bydlí pod námi. Nemá to nijak doložené... Měla jsem tušit, že mě za sebemenší průšvih vyhodí. Měla jsem si šetřit. Teď nemám kam jít.
Když nad tím tak přemýšlím, vlastně existuje jedno místo. Ale to nepřichází v úvahu. Zabili mi tátu a celou jeho "tajnou misi". Nenapochoduju jim tam jako dobrovolník pro nějakou další.
Jenže moc jiných šancí mi nezbývá. Pokud nechci do smrti mýt záchody, budu se muset vypravit do vesmíru. Samozřejmě ne do Andromedy, jako všichni odvážlivci, co nemají co ztratit. Já pořád co ztratit mám. Svůj kufr a svůj život, kterého si ještě pořád cením.

20.1.2115
Šla jsem tam. Byla mi zima a oni nabízí každému dobrovolníkovi pokoj, kde se máte jako v bavlnce. Jenom se musíte občas zúčastnit tréninku nebo zkoušek, abyste se dozvěděli něco o tom, co vás čeká. Jenže pak, v jakoukoliv denní či noční dobu, vás můžou vzít a posadit do raketoplánu a poslat vás do vaší cílové destinace. Alespoň tolik jsem toho pochopila z přednášky, kterou mi sekretářka udělila, než mě pustila do jídelny. Pak jsem se najdela, vyplnila milion formulářů a dostala přidělený pokoj společně s nějakou Penny, která přišla jen o týden dříve z podobných důvodů jako já.

21.1.2115
Nechápu to. Právě sedím v raketě a píšu si deník. Nemožné. ráno mě prostě odvlekli do rakety. Dva muži v černém, jako to bývá ve filmech. Zacpali mi pusu a rozvázaly mě až moje spolucestující. Jsou to dcery tátových přátel. Těch, co letěli s ním. Evidentně se nás potřebovali zbavit a já jsem byla poslední do sbírky. Podle všeho letíme na Mars, ale kdo ví, kam nás osud zanese? Jestli nikdy nepřistaneme, nikdo už o nás neuslyší...

Marky

P.S. Ano, právě jsem získala první spolupráci a jsem tak moc šťastná, že jsem musela napsat článek do Hřejivé výzvy místo recenze. Vím, že to zní dost ironicky, ale měla jsem ho rozepsaný už od soboty a chtěla jsem ho dopsat, i když není nijak pozitivně laděný... No, co se dá dělat, těšte se na recenzi :)