Julie
Julie
byla hodná dívka. Žila spokojeně a byla věrná. Ale především byla šťastná a
spokojená s tím, jaká je a s tím, co je teď. Proto se jí Osud rozhodl
odměnit. „Můžeš si vybrat jakoukoliv superschopnost chceš,“ řekl jí, „ale tvá
volba je konečná a neměnná a smíš o ní říct pouze jediné osobě. Vol dobře.“
Julie si zvolila.
Když
jsem zdolala poslední úsek, odepnula jsem si sedák a zahleděla se do krajiny.
Bylo mi krásně. Po výstupu mi bylo vždycky krásně. Všichni to připisovali
adrenalinu, ale já věděla svoje. Výšky jsem zkrátka měla vždycky ráda. Milovala
jsem ten pocit, že jsem nade vším, že všechno je pode mnou. Ne proto, že bych
snad byla majetnická nebo arogantní – zkrátka jsem se pak cítila skutečně něčím
být. Nebo možná spíš skutečně být. Skutečně existovat.
V oblacích s vánkem ve
vlasech
dívka se ve slunci koupá
krásná krajina jí bere dech
šťastná se na větru houpá
„Hej,
Julie!“ zavolal na mě zespoda rozesmátý hlas, „To už zase nevnímáš? Mohla by
ses, prosím tě, zase zajistit, miláčku? Docela nerad bych tě viděl padat...“
povzdechl si a už šplhal za mnou. Nevýhodou horolezectví je, že musíte být dva.
Tedy ne, že bych svého instruktora Vaška neměla ráda, ale to, že každou holku
v okruhu několika kilometrů oslovoval „miláčku“ bez ohledu na věk, mě po
nějakém čase začínalo pěkně vytáčet.
„Ne, nemohla!“ vyplázla jsem na něj jazyk a
přikročila ještě kousek ke kraji. Nechtěla jsem Vaška znervózňovat a sama jsem
se nebála, ale zkrátka to bylo tak kouzelné! Výšky mě vždycky donutily
přemýšlet a přemýšlení mě nutilo skládat. Začala jsem si pobrukovat jednoduchou
melodii a v hlavě se mi nořila slova. Posadila jsem se na okraj skály, vytáhla
z kapsy notýsek a tužku, kterou jsem s sebou pro tyhle případy vždycky
nosila a začala psát. Jaká škoda, že se na ty skály nedá vytáhnout rovnou
kytara...
Ještě krok blíže ke kraji
stačí jen kousíček malý
a už hned octne se v ráji
co jiní by za to dali
„To
si snad děláš srandu! Okamžitě se zajisti!“ vyjel na mě Vašek poté, co vylezl
nahoru a uviděl mě, jak houpu nohama na okraji s notýskem a tužkou ,
naprosto ignorující to množství vzduchu pod sebou a tvrdou zem, na kterou bych
se brzy mohla rozplácnout. Už se nesmál, drapl mě za předloktí a odtáhl zpátky
k sedáku, který na mě málem navlékl násilím. „Copak je ti jedenáct?“
rozkřikl se, „Já jsem si myslel, že tě to po nějaké době přejde, že si to
uvědomíš, že dostaneš rozum! Tohle nemůžeš dělat! Mě jsem s tebou seknout
už dávno!“ Nedokázala jsem vypozorovat, jestli je víc zoufalý, zklamaný nebo
naštvaný. Asi všechno dohromady a já nevěděla, jak se s tím vypořádat, tak
jsem mlčela.
„Julie,
podívej se na mě,“ zašeptal se slzami v očích. „Tohle nemůžeš dělat. Tohle
mi nemůžeš dělat. Rozumíš? Já už nemůžu, já už-“ zadrhl se mu hlas. Podívala
jsem se mu přímo do očí. Ne vzdorně, jenom smutně, jako papoušek, kterého po
letech svobody zavřete do klece. „Jenže ani já nemůžu. Jestli se ti to nelíbí,
najdu si jiného instruktora. Já tohle prostě potřebuju!“ Po tvářích mi začaly
téct slzy. „Jenže já potřebuju tebe,“ zašeptal a políbil mě. Pak se odjistil
také.
Tak letmo ruce rozpřáhne
a krok udělá třetí
a dívka křídla roztáhne
a letí, letí, letí...
Nevím,
jak dlouho jsme tam tak stáli. Najednou jsem si tím byla jistá. Můžu mu to
říct. Můžu mu to ukázat. Svlékla jsem si mikinu a stála před ním jenom
v bílém tílku a legínách. Zíral na mě a ani se neobtěžoval o tom
vtipkovat. „Nesmíš to nikomu říct. Nikdy. Jestli mě miluješ, neřekneš to.“
Neznatelně kývl hlavou a pokusil se chytit mě za zápěstí. „Ne. Věř mi.“
S těmi slovy jsem zkřížila ruce na prsou a udělala krok vzad.
...
Když
udělala krok vzad, okamžitě jsem se natáhl za ní a chtěl ji chytit, ale její
prsty mi vyklouzly s rychlostí, jakou bych u padající dívky nečekal. A tak
jsem padal za ní. Aspoň jsem si to myslel. Pak se zablesklo něco stříbrného a
viděl jsem už jenom tmu.
Když
jsem otevřel oči, skláněl se nade mnou anděl. Ne, nejsem mistrem metafor a
neidealizuji vám tady Julii čistě kvůli tomu, aby to hezky znělo. Normálně jí
ze zade vystupoval pár stříbrných křídel. Ve chvíli, kdy mě pohladila po tváři
jsem si však uvědomil bolest na hrudníku. Že jsem se já blbec nezajistil! Pak
už jen černo.
...
Nikdy
jsem nelitovala toho, že mi byla darována schopnost létat. Až teď. Plakala jsem
tak, že už mi ani nezbývaly slzy. Létání mi sice sávalo svobodu a mnoho
dalšího, ale ty, na kterých mi záleželo k životu zpátky vrátit nedokázalo.
Příště nebudu vybírat tak sobecky. Slibuji, že příště nebudu volit podle sebe,
ale pro druhé. S tou myšlenkou, jsem udělala znovu krok vzad, ale ruce
jsem už nezkřížila.
Téma:
Kdybys mohla mít nějakou superschopnost, co by sis vybrala?
Inspirace:
Things We Lost In The Fire – Bastille
Autorka:
Marky
:OOOOOO - takto vyzerám práve teraz už asi druhú minútu. Krásne napísané. Fakt. Hneď ma článok zaujal, keď som videla, že to nie je recenzia ani žiaden projekt či čo, tak som si povedala, čo to je? A stále si hovorím, čo to je a prečo to tak skončilo, keď som to vôbec nečakala? Aj tá báseň/pieseň je úžasná, čo poéziu nemusím :D och... začalo to ale tak nevinne... fakt vau. tlieskam! :)
OdpovědětVymazatPáni, děkuji moc :) To víš, mě občas chytne psavá nálada a občas jsou moje výtvory i zveřejnitelné ;) Nečekaný konec byl záměr a ta píseň je asi moje nejoblíbenější část - ještě jsem nikdy nepsala poezii v próze :D
VymazatJe to pěkná povídka, i když mě místy trochu mátla - řekla bych, že vzhledem k tématu je to možná i záměr. Básnička je super, hlavně třetí sloka. :)
OdpovědětVymazatDěkuji, od Tebe to je dvojnásobný komplient :) A ano, záměr to je...
VymazatTo se povedlo. :) Taky bych konečně měla někdy zase napsat nějakou prózu. :) A superschopnosti, to byl vždycky můj tajný sen. :D
OdpovědětVymazatDěkuji moc :) TO bys určitě měla, těším se na ni a někdy ti to zas připomenu...
VymazatMmoc hezky napsané, vážně :) A i závěr je moc povedený.
OdpovědětVymazatDěkuji :)
Vymazat