Když se ohlédnu,

Když se ohlédnu na rok, který teď už leží daleko za mnou, vidím toho tolik.


Vidím zdroje malé radosti během velkého smutku.

Vidím naivitu a nezkušenost a přitom tak radostnou bezstarostnost.

Vidím melancholii a pocit nejistoty.

Vidím nadšení a lásku (nejen)  ke knihám. Vidím vytrvalost.

Vidím skvělá místa a skvělé zážitky.

Vidím radost ze samoty a kouzlo rodiny.

Vidím nekonečné množství zábavy.

Vidím chvíle čirého přátelství.

Vidím snahu a pochopení.

Vidím výkyvy nálad.

Vidím spoustu dobrého jídla.

Vidím mnoho emočních chvílí s mnoha lidmi.

Vidím nekonečné osamocení.

Vidím své příliš dlouhé vlasy a ofinu.

Vidím barvy v šedivé hmotě času.

Vidím stovky překonaných kilometrů.

Vidím miliony splněných snů.

Vidím spoustu nepovedených a povedených fotek.

Vidím nekonečně mnoho poučení.

Vidím slzy štěstí.

Vidím pospolitost a soudržnost.

Vidím spoustu lákavých a odmítnutých nabídek.

Vidím mnoho a mnoho suvenýrů a nakupování.

Vidím radost, čistou radost.

Vidím zadostiučinění poté, co mi něco dlouho chybělo.

Vidím spoustu voleb a možností.

Vidím temnotu tam, kde nebyla a světlo tam, kde byla tma.

Vidím litry a kila čokolády.

Vidím odolnost a odvahu.

Vidím, co všechno může lidi spojit a povzbudit.
Vidím, jaké kouzlo a moc má umění.

Vidím poklad na konci duhy a nekonečný horizont událostí a míst.

Vidím strach a děs.

Vidím miliardy sedmikrásek, schovaných na cestě životem.

Vidím hned několik východů slunce.

Vidím komfort a pohodlí.

Vidím moře.

Vidím zvyky, tradice. I moje vlastní. A slony.

Vidím kýč a přetvářku a nadřazenost.

Vidím schopnost někoho něco naučit a pomoct.

Vidím bojovnost a spoustu zelené barvy.

Vidím předstýskání.

Vidím nadšení a nesnesitelnou lehkost bytí.

Vidím krásu a zapomnění.

Vidím stopy, které zanechávám v lidech a oni ve mně.

Vidím ten samý výhled z toho samého okna.

Vidím neobyčejnost konců.

Ale všechno jednou končí.
Už nejsem doma. Jsem konečně doma. A už to nebude jinak. 
Když se ohlédnu, vidím sama sebe, jaká jsem byla před dvanácti měsíci.
Je to rok, co jsem odjela. A taky je to svým způsobem dva měsíce.
Když se ohlédnu, minulost mě pronásleduje a dohání. Občas trochu zvýším náskok, ale ne nadlouho.
Měla bych se přestat ohlížet. Ale je to píliš těžké.
Možná mě to dotáhne až ke dnu.
Ale já nepřestanu plavat.
Otázkou je snad jen, kterým směrem.

Nezapomenu.


Účastním se:(S)nová výzva
2.1.2016 - 2.1.2017 
forma: fotografie
téma: Když se ohlédneme

Tak nevím, jestli tenhle článek není přínosnější pro mě než pro vás. Pokud ano, tak se omlouvám. Aspoň se pokochejte fotkami. Jsou seřazené chronologicky a kromě té první jsou všechny z mého studijního roku v Belgii. Vybrala jsme ty nejlepší a nejvýmluvnější, ale bez lidí. Proč, o tom možná zas jindy. Každopádně popisky opravdu odpovídají fotkám, není to žádná slátanina náhodné poezie. Ale nechce se mi to všechno vysvětlovat - ztratilo by to své kouzlo. Tak to zkrátka nechám na vás, domyslete si to všechno sami. A doufám, že se vám článek líbil. Přemýšlím, že bych fotočlánky mohla zavést jako pravidelnou rubriku.. Co myslíte? Stáli byste i o mé neknižní umění?

Marky

Komentáře

Okomentovat

Budu ráda za každý komentář, připomínku, nápad... Pokud byste mě chtěli kontaktovat osobně, můžete použít můj mail marky48dsp@gmail.com. Předem díky za jakoukoli odezvu.