Potutelně strhující příběh | Radio Silence

Název v originále: Radio Silence

Autor: Alice Oseman

Nakladatelství: Harper Collins Children's Books

Žánr: YA, contemporary

Série: -

Počet stran: 410

Čteno: 22. - 23. dubna 2016, v angličtině

Frances má jediný cíl: univerzitu. Učí se jako stroj a nic ji nezastaví, aby se na ni dostala - kamarádi, tajemství, vina... ani ona sama. Když ale potká Aleda, stydlivého geniálního autora jejího milovaného podcastu, a najde v něm prvního opravdového přítele, objeví novou část sebe sama. A pak najednou, kvůli jednomu zveřejnění, se všechno zhroutí. Frances je nucena si vybrat mezi tím, kým byla, a tím, kým je teď - musí zkrátka přiznat, proč Carys zmizela. Co kdyby všechno, co jste kdy plánovali a o čem jste snili, bylo špatně? 

I was study machine Frances Janvier. I was going to Cambridge, and I was going to get a good job and earn a lot of money, and I was going to be happy.

Od Alice Oseman už jsem dříve četla Solitaire - na knihu jsem napsala dokonce jednu ze svých prvních recenzí vůbec. To ovšem není pravý důvod, proč je můj článek o ní složen jen a pouze z nesmyslných vět. Vlastně se mi ta kniha tolik líbila, že se mi nedostávalo slov (a taky se moje recenze od té doby zas tolik nezměnily). Takže je vám asi jasné, jaká byla moje reakce, když jsem v londýnském Waterstones narazila na další knihu od téhle autorky, která vyšla asi týden předtím. Šílela jsem.

A měla jsem proč. Alice Oseman totiž nejenže píše stále tak dokonale, ale snad ještě dokonaleji! Určitě tomu přispěl i fakt, že jsem Radio Silence četla v originále, ale nejen ten. Alici je jednadvacet a na jejích knížkách se to rozhodně pozná. Dokáže s teenagery, o kterých píše, soucítit jako nikdo jiný. Chápe jejich humor, myšlenkové pochody, ostýchavost a závislost na internetu. Dokáže vylíčit postavy ve věku -náct tak dobře, protože ještě nedávno byla taky jedna z nich.

I know this is kind of sad, and I always wished I had a hobby like football or playing the piano or ice-skating, but the fact of the matter was that the only thing I was good at was passing exams. Which was fine. I wasn't ungrateful. It'd be worse if it were the other way round.

Ano, postavy. Přesně to je to nejlepší, co může Radio Silence stejně jako Solitaire nabídnout. A rozhodně to není málo. Frances, protagonistka tohoto příběhu, má dobré známky a učí se, ale vlastně neví proč jí to jde ani proč tomu věnuje tolik úsilí. Prostě to dělá. A musím se přiznat, že jsem se v ní až do děsivých podrobností našla já sama, jako by snad kniha byla skutečně o mně. Samozřejmě, že se ve spoustě aspektů lišíme (já třeba recenzuji knihy), ale fakt, že jsem si to během čtení vůbec neuvědomila, jen dokazuje, jak dobře je Frances napsaná. Myslím, že se v některé z hlavních postav Radio Silence najde každý teenager a možná i leckterý dospělý - až do překvapivé míry podrobností!

Taky samozřejmě nesmíte zapomenout, že tohle není žádná lovestory. (Ano, našla jsem tam reference na Solitaire a ano, byla jsem z toho naprosto nadšená.) Sice se v knize řeší vztahy, ale jsou natolik utlačené do pozadí, jak byste to u YA knihy ani neočekávali. Co se ovšem nedalo čekat už vůbec, je množství diverzity, které Alice Oeman dokázala do příběhu vměstnat tak, aby si nikdo ničeho nevšiml a čtenářům to nepřipadalo divné. Diverzita je. A měla by být i v knihách. A tady ji rozhodně najdete...

Everyone's different inside their head.

Co ještě najdete v Radio Silence? Rozhodně obrovské množství kritiky současného britského školního systému. Ačkoli to možná může na začátku působit zmateně a zamotaně, časem si na fungování jejich školství zvyknete a najdete mezi ním a tím českým spoustu paralel. Jakmile se vám to ovšem podaří, začne vám kniha nasazovat do hlavy potutelné myšlenky, jestli je to tak vlastně správně a proč to tak je...? Nakonec se ocitnete na ostří nože, stejně jako se to při čtení stalo mně a v příběhu koneckonců i Frances. Váhání přichází postupně, ale najednou stojíme všichni na okraji útesu a musíme se rozhodnout. A pak to přijde.

Ale abych nekončila tak záhadně, nesmím se zapomenout zmínit o humoru. Školní proslovy o Game of Thrones, narážky na Tumblr a spoustu dalších věcí, které jsou pro teenagerský humor zkrátka typické, ale naše babičky by na ně jen nechápavě civěly, Alice Oseman zvládá přímo bravurně. A ještě nezapomíná zakomponovávat dokonalá moudra, citáty a metafory. Nemusíte si toho všimnout, protože jste tak pohlceni strhujícím příběhem. Ale pokud se na něčem přece jen pozastavíte, bude to stát za to - ať už to bude kterékoli slovo na kterékoli stráne knihy. A je to vtipný, protože je to pravda.

"It must be useful to be smart," she said and then laughed weakly. She glanced down and suddenly looked very sad. "I'm like, constantly scared I'm going to be a homeless or something. I wish our whole lives didn't have to depend on our grades.

Obě verze obálky se skutečně povedly a ačkoli je na jedné z nich obličej a druhá je vážně temná, k příběhu sedí naprosto dokonale. Možná se to nezdá, ale obě dvě reflektují atmosféru, kterou stránky knihy vyzařují, perfektně.

Na Alici Oseman nikdy nezanevřu a nebojím se to napsat černé na bílém. Mám v ní takovou důvěru, jako v žádného jiného autora. Její knihy jsou vtipné a geniální. Dokáže se vcítit do svých postav a díky tomu se zdají být až děsivě reálné a nám všem podobné. Zároveň vám Alice potajmu natahá do hlavy myšlenky o tom, co je vlastně správě a co špatně, na stránky své knihy nenápadně rozprostře neviditelné vztahy a vy jste stále pohlceni příběhem. Každá věta je ovšem skvělá a stojí za to. A vůbec. Přečtěte si to.

I hope somebody is listening.

Celkové hodnocení: 5/5

Jakému autorovi nebo autorce bezmezně důveřujete vy?
Marky